Klínovecký Spartan Beast tlačil oči z důlků

Klínovecká zastávka seriálu překážkových terénních běhů Spartan pohostila přes tisíc
závodníků, kteří se proběhli po sjezdovkách, pytláckcýh stezkách a zdolali desítky umělých překážek.

Účast na klínoveckám Spartanu ve verzi Beast byla první tečkou za, doufám, nekončícím mírném tréninkovém vzepjetí ve formě běhu do práce a z práce a občasného posilování. Naběhané kilometry: leden až květen 0, červen 10 km, červenec 172 km a srpen dosud 107 km, k tomu kolo cca 3 sólo tréninky a několikrát cvičení po běhu, skoro vždy strečink. Běhal jsem sám i ve skupině, vzdálenost 9,5 km nejčastěji, často tam a zpět v jednom dni, jednou půlmaraton. A pak se na patře v práci začalo mluvit o Spartanu, navíc doma za kopcem v Loučné pod Klínovcem.

A tak jsem se jednoho zamračeného rána vzbudil o hodinu a půl později než plánováno a za hodinu a půl už stál na startu na dolní stanici lanovky pod Klínovcem. Aspoň nebyl čas spekulovat nad deštěm. Startovné se podařilo naštěstí získat se slevou od zraněného. Naštěstí jsem zvládnul vyhandlovat příplatek za start v elitní vlně v 9:00. Zpátky z registrace do auta už jsem běžel, v autě ve stresu vše rozházel a zapomněl si připnout čip. Startovní číslo mi o chybějící spínací špendlíky doplnila slečna v depu, kde jsem si uschoval pouze klíč od auta, a honem na start, kde už se odpočítávaly minuty. V ruce jsem měl bidon s pitím, jak vyžadují pravidla – ovšem jen na papíře… naprostá většina lidí lahev neměla, neb bohatě stačily občerstvovací stanice (voda + ionťák). A je to tu – start. A před námi se vine… sjezdovka. Cíl byl do dvacítky, úspěch by byla desítka, tolik mé ambice. Lidi se vyhrnuli rychle, ale po pár stech metrech se podle mě už vytvořilo téměř konečné pořadí. Prostě kopce. Celkem závod měřil 22,5 km s převýšením 1423 m.

Výběhy jsem se snažil aspoň náznakovitě běhat. Řada lidí však šla dlouhými kroky a byli tak i rychlejší. Spodek lýtek dostal zabrat. Podle profilu měl první kopec převýšení 270 m a z překážek – přelezení balíku slámy (na mapičce: Hay) a proskákání položenými pneumatikami (Across tire). Až k rozhledně na Klínovci jsme nikdy nedoběhli, takže jsem si nebyl úplně jist, že jsme skutečně na Klínovci. To mi pořád vrtalo hlavou. Pak seběh zase po sjezdovce, kde se dalo získat, pokud člověk promazal kyčle. Dole na asfaltce další překážka s názvem „Balance“ a jestli si to pamatuji, šlo o klikaté celkem úzké prkno ve výšce cca 30 cm, po kterém bylo třeba přelézt cca 7 m. Pak běh po vrstevnici k dřevěné 7 m dlouhé stěně, na jejímž boku byly přibity dřevěné špalíky pro ruce a nohy dost daleko od sebe, abych po nich nakonec nepřelezl, a zažil si tak prvních 30 trestných burpees“, tj. angličáků (video) – klik a výskok. Tady mi utekla svižná běžecká skupina. Čekal nás první krutý přespolní úsek podmáčenou zatravněnou pěšinou z kopce. Většina běhu se zřejměo dehrála po zpevněných lesních cestách, ale podstatná část se konala také na opravdu zapomenutých pytláckých stezkách, místy schovaných pod pokácenými stromy. Některé seběhy i výběhy mi protáčely panenky. Splněný sen šíleného krosaře, dalo by se říct. Mé první „To si snad dělají p…l“ vyloudily ostnaté dráty natažené nizoučko nad traktorem vyjetými kolejemi plnými vody a bahna a i další atrakce – kutálení velké pneumatiky opravdu bezcitně nataženou lesní trasou přes klacky i kořeny. Podotýkám, že nás pravidelně vlhčily kapky i zeshora.

Další neuvěřitelná překážka byl běh docela živou bystřinou proti směru toku ledové vody, které nebylo málo. Na začátek tedy ještě plazení kanálem a pak cca 500 m korytem. Nohy člověk samozřejmě necítil. Přelezení provazové sítě bylo příjemné. Zde jsem doběhl už druhého rychlíka, který očividně věděl o běhu víc než já, ale nakonec jsem ho předběhl díky jeho trestným angličákům. Spolu jsme přiběhli k hromadě štěrku, jímž jsme se naplnili kýbl a vynesli jej cca 100 m do kopce pod lanovkou a zpět (Sand Tub Carry). Potom zase beh, myslím zrovna vrstevnicová část, jež nás dovedla k ocelové konstrukci s těžkými pytli na provazech, které jsme měli kladkou vytáhnout nahoru. Zuřivě přitom štěkal opodál uvázaný krátkosrstý zabiják. A poté – neuvěřitelně prudký výběh pod lanovkou kamsi do nebe, kde čekalo ručkování. Kluzké lešenářské trubky jsem překonal, narozdíl od obou běžců přede mnou, a po sjezdovce napříč zjemněle vinutou sjezdovou tratí jsem se vydal osamocen. Pršelo, pěšina schovaná pod vysokou trávou a běžci jen čekali na zvrtnutí kotníku. Běh to byl z kopce šílený. Dole za odměnu naložit na záda pytel s 20 kg písku (holky polovic), seběhnout dalších 100 dálkových metrů a zase nahoru. Rozeběhnout se po této náloži nebylo zadarmo. Tady mě dobrovolníci asi chtěli poškádlit, a tak mi řekli, že už jsem v půlce závodu, možná za půlkou. Mapa ukazuje 16,4 km.

Následoval seběh do německého městečka pod Božím Darem. Běželo se, předpokládám, přímo po hraniční čáře. Běželo se dlouho, dlouho a hooodně z kopce. Modlil jsem se, abychom už pak nikam nestoupali. Za mnou byl už delší dobu klid, takže jsem až tak ve stresu nebyl. V nejnižším místě seběhu se objevila dřevěná stěna vysoká tak, že jsem si na její okraj musel vyskočit. Naštěstí jsem ji dal, ale měl jsem v kalhotách. A běh za ní – zase příšerný stoupák, krátký, následovaný táhlým stoupáním, kde už jsem si říkal „achich ouvej fňuk“. Hlasitá hudba z dáli však dávala naději. Další překážka „Tractor pull“ bylo táhnutí jakéhosi železa na řetězu po louce nahoru a dolů. Bohužel jsem zjisil, že běžec ode mě není až tak daleko. Následoval hod oštěpem. Zamířit, vší silou s chutí zabít… jsem minul. Třicet angličáků bolelo. Dále „Log Hop“, tj. cca 8 m trasa k přelezení po cik cak kůlech 40 cm nad zemí. Opět jsem padnul a 30 angličáků bylo za vlast. Už jsem byl vyčerpaný. A je to tu – šplhání po laně s uzly, toho jsem se bál celý závod. Objevil se i stres ze strachu o pořadí (celkově 6. místo). Přistoupil jsem k lanu, po kolena v bahnité vodě. Vytáhnul jsem ruce a zabral… nic. Nebylo kde brát, a tak jsem se odebral k vykonání třetí třicítky angličáků za krátkou chvíli. Cíl byl na dosah ruky… Tohle cvičení už připomínalo záběry z válečných filmů, kdy nad vojínem s rypákem v zemi řve velitel. Ale zvládnul jsem to a vydal se na poslední těžkou překážku: nečekaně dlouhé lezení do kopce pod ostnatým drátem. Jenže půda (zřejmě U-rampa na sjezdovce) byla doslova zoraná a plazili jsme se po kamenech velkých i malých dírami i přes hrboly. Kolena krvavá, záda potrhaná.

Následovaly dva rybníčky s bahnem a obtížným výlezem na hliněnou haldu a pak jen skluz pod dráty po trávě a hop do cíle.

Závod v sobotu a pondělní pocity? Strach, zda se stihnu vysápat z tramvaje, než se zavřou dveře a než se rozsypu jako igráček bez šroubku. Nemůžu se hýbat ani po masáži. Závod to pro mě byl náročný a příjemně překonal moje představy. Davy účastníků vypovídají o tom, že Češi jsou bojovníci.

Startovné na tento závod je drahé; po paměti od 55 euro k 70 euro podle data registrace. Na podobné (ještě neuvěřitelnější) vlně jedou i (velké / známé) běžecké závody (běh, běžky). Zdá se, že bez tučného startovného není silných zážitků.

Srovnání s Bahňákem? Bahňák je proti tomuto supersprint; je zábavnější – kratší, nahuštěnější, nezničí vás. Ale vyhráli by jej ti samí, co Klínovec Beast.