Letošní ročník nejslavnějšího závodu světa byl doslova šílený. Chyběli na něm lídři, chyběly na něm týmy. Víte, celý svůj život jsem neviděl žádnou jinou TdF než takovou, na které vyhrál Lance Armstrong, týmy tvrdě pracovaly a favorité byli jasní od začátku až do konce. Ty Tour měly jasný řád. A já si je zamiloval. Červenec bez Tour de France si neumím představit. A najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, je tu podnik, který konzistentností závodníků připomíná spíše okresní přebor. Tour se mi líbila, je to přece Tour de France, ale nechtějte po mně, abych řekl, že byla lepší než za Armstrongovy éry. Ne, ne, ne a ne!
Po vyřazení favoritů jsem zvažoval dvě věci. Zda se vůbec budu na Tour koukat a komu budu případně fandit. Na Tour jsem se koukal a s tím fanděním to bylo složitější. Jakmile moje slechy zachytily informaci, že o žlutý trikot se bude ucházet George Hincapie, ihned zastřihaly a bylo jasno. Také skončil druhý v prologu. Jenže už v první časovce se moc neukázal, takže spoléhat na něj nešlo. Dalším Američanem aspirujícím na žlutý trikot měl být Floyd Landis. Toho jsem si zamiloval v roce 2004, kdy pro Armstronga odvedl úžasnou práci a navíc ho milují i komentátoři anglického Eurosportu.
Pak jsem samozřejmě fandil celému T-Mobilu, aby vykonal krevní mstu za to, co bylo provedeno Honzovi. Z nich měl největší šance samozřejmě Andreas Klöden. A také Carlos Sastre měl mé sympatie, i když jsem věděl, že není nejlepší z časovkářů.
Také jsem byl připraven fandit celému Discovery, jenže jim nějak nikdo neřekl, že mají začít závodit a nejlépe z nich skončil Jose Azevedo až na devatenáctém místě. No, uvidíme co příští rok, možná s Janem Ullrichem.
Floyd Landis mě ale během Tour nakrkl třemi věcmi. Tím, že nechal Oscara Pereira dostat se zpět do první desítky. Tím, že nechal Jaroslava Popoviče dostat se zpět do první desítky. A tou svojí „konzervativní strategií“, kdy neničil soupeře. Jsem zvyklý na systém „no gifts“. Ne že bych proti Messrs Pereiro a Popovič něco měl, to spíše naopak. Ale takhle se nechová závodník, který to myslí se žlutým tričkem vážně. Mé srdce si pak získal zpět tím, že to nezabalil ani na jedenáctém místě v classement general.
Zajímavé bylo, že ostatní favorité ho nedokázali ani na rovince moc sjet, přestože na čele nepracovala žádná ořezávátka, ale elitní domestikové jako „big Jens Voigt“, Eddy Mazzoleni a další.
Andreas Klöden mohl závod vyhrát nebýt vyloučení Jana Ullricha. Kdyby Klöden začínal závod jako lídr, mohlo to vypadat jinak. V první časovce a v prvních kopcích byl mnohem horší než v posledním týdnu.
Oscar Pereiro si získal mé sympatie tím, jak se v Alpách rval o každou sekundu a fandil jsem mu i proto, aby se peloton konečně chytl za nos a nenechával chlapce ujíždět o půl hodiny, protože to se mi krutě nelíbí. Stejně tak Cyril Dessel, i když ty dráty ve frňáku při časovce si mohl odpustit.
Příjemným překvapením pro mě byl Christophe Moreau. Už dlouho jsme ho neviděli, aby soupeřům dával jako v poslední horské etapě. Samozřejmě se ale nezapomněl projevit jako správný Francouz, když ke ztrátě Floyda Landise v předchozí etapě řekl: „Je to americká taktika. Nerozumím tomu.“
Co se souboje o bílý trikot týče, doteď jsem nepochopil, kde v sobě Damiano Cunego vzal takové schopnosti, že tu závěrečnou časovku zajel tak skvěle. Jedna věc je, že excelentní časovkář Marcus Fothen může být unaven, ale snad nemůže být Cunego tak posílen, aby skončil desátý, když v té první skončil 106.!
Tour 2006 byla historicky nejtěsnější, co se pódia týče. Rozdíl necelých devadesáti sekund mezi prvním a třetím v Paříži je nejmenší v dějinách.
Zelený trikot měl jasného vítěze, protože ostatní soupeři Robbieho McEwena odstoupili ještě před Paříží. Zůstali tak prakticky pouze veterán Erik Zabel a vítěz prologu a finiše na Champs-Elysées Thor Hushovd. Letos nebyly k vidění sprinterské vlaky a sprinty byly tak pomalé, že se do nich motal kdekdo, kdo tam vůbec nepatřil. Zajímavostí je, že Erik Zabel, šestinásobný vítěz zeleného trikotu a vítěz dvanácti etap na TdF (mimochodem stejný počet vyhrál i McEwen), na Champ-Elysées nikdy nevyhrál.
Pro puntíkovaný trikot pro nejlepšího vrchaře si dojel bývalý bajker Mickael Rasmussen. To ale až poté, co bylo jasné, že Denis Menčov letos nezvítězí. Ten dánskej chlápek mi není ani trochu sympatickej. Neusměje se a ještě řekne: „Myslím, že si ten dres zasloužím.“ Nic bych proti tomu neměl, kdyby to říkal s alespoň trochu vlídnější tváří.
Miluju komentátory bristkého Eurosportu. Prakticky celou letošní Tour řešili, které číslo je nejšťastnější. Odstartoval to dotaz diváka. Hm, tipoval bych jedničku, stejně jako Christi Anderson. Mike Smith ovšem řekl, že je to 51 a že tu má letos Denis Menčov. Nu, dobrá. V dalších dnech bylo vysvětleno, že v 50.-70. letech byl sponzor, který měl v názvu 51 a chtěl, aby největší favorit měl na zádech právě toto číslo. Několik dní před Paříží bylo ale všechno toto vzato zpět s tím, že je to pouze „urban myth“ a že 51 vyhrála pouze čtyřikrát. A jenom Lance Armstrong dovezl jedničku na prvním místě šestkrát.
Zajímavé také je, jak komentátoři komentují, že nějaký z favoritů ztrácí. Když jsem začal TdF sledovat, používali téměř výhradně frázi: „Ullrich is struggling.“ V minulých letech si oblíbili: „Ullrich finds it difficult.“ A letos říkali: „Menchov is being distanced.“ Popř. „Landis is suffering, he is really suffering.“
Na postu šéfa TdF vysřídal Jean-Marie Leblanca Christian Prudhomme, který — podle jeho dřívějších výroků vůči Lanci Armstrongovi soudě — bude stejný nebo ještě větší blbec než Leblanc. Asi to normální člověk nemůže dělat.
Tour je skvělý podnik, který se vždy vyplatí sledovat. Letošní rok nebyl výjimkou.