Jít na závod 1. ledna? A ještě v 11:00? Ano, byl jsem jeden z 85 bláznů, kteří se na Silvestra moc neopili a šli brzy spát (nebo nešli vůbec spát), aby mohli první den v roce běžet 7 km. Fotky od Ultrasportu zde.
Bez dostatečného tréninku (v prosinci jsem se spíše věnoval tréninku na vánoční hody, než na Novoroční běh) a s kotníkovými ponožkami jsme vyrazili. Přemluvil jsem nevlastního taťku, aby jel se mnou a natáčel. Mamka nejela, asi se nemohla koukat, jak v takových mrazech poběžím podle ní nedostatečně oblečen (v zimě jí vadí, když mám kotníkový ponožky).
Fajn, vyjíždíme ze Sokolova. Zjišťuji, že ani jeden z nás dvou neví, kde je přesně SOS vesnička ve Varech. Cestou díky mě zabloudíme, ale nakonec přijedeme včas. Registrace. Číslo 80. Jak symbolické, ročník 90 dostává číslo 80 :). Potkávám prvního známého člověka. Moniku Procházkovou, bývalou spolužačku a orientační běžkyni, prohodíme pár slov a já se jdu malinko rozcvičit.
Těsně před startem zjišťuji, že se neběží až na Svatošské skály (tedy na ty skály), ale jen do obce Svatošské skály, obrátí se a běží se zpět na start. Na startu se postavím docela dozadu vedle Moniky. Rozbaluji si ohřívače rukou, které jsme dostali, protože je šílená zima, a najednou rána.
Zcela nepřipraven vyrážím. První metry jsou vždycky nejhorší, jen je překonat, říkám si. Najednou začnu nabírat tempo, uteču Monice, z kopečku předbíhám několik lidí. Za chvíli přichází otáčka ve Svatoškách. Skvělý, půlka za mnou. Jsem v menší skupince, jeden běžec přede mnou, dva za mnou. Pomalu zrychluji, předbíhám ho a snažím se doběhnout skupinku přede mnou. Ale nejde to. Menší krize. Nedostatek tréninku se projevil. Skupinka přede mnou mizí za zatáčkou a mě pomalu dobíhají. Trochu zvolňuji. Nechám se doběhnout a zařadím se. A skupinka běží dál. Vystoupáme kopec. Do cíle zbývá podle mě už jen kousek. Skupinka se trhá, jeden běžec zvyšuje rychlost. Dobíhám ho sprintem a dál sprintuji, myslel jsem si, že jsem už u cíle. Ale chyba. Cíle je tak za 200 nebo 300 metrů. Už je to jenom o překonání. Zase mě začíná dohánět. V tom nasadím další sprint, prolítávám kolem mého kameramana. Jsem v cíli. Slyším, že říkali, že čas je kolem 26 minut. To docela ušlo.
V cíli jsem byl naprosto vyřízen, sotva jsem se udržel na nohou a chtělo se mi zvracet, asi jako po každém vytrvalostním běhu. Od mého kameramana se dozvídám, že přede mnou bylo tak minimálně 15 lidí, takže žádný pohár mě nečekal.
Vyhlášení. Rychle se zaregistrovat pro poslání celkových výsledků, natočit vyhlášení a domů. Šanci na umístění ve své kategorii, tedy do 39 let muži, jsem nečekal. Ale nakonec jsem byl jedenáctý. A v celkovém pořadí jednadvacátý s časem 0:26:32 se ztrátou na vítěze 0:05:41.
Vítězem se stejně jako v minulých dvou letech stal Vladimir Escajadillo, Peruánec žijící v Belgii a s českou manželkou Věrou. Jeho čas byl 0:20:51. Mimochodem běžel v kraťasech. Třetí doběhl Honza Sokol se ztrátou 38 sekund.
Byl to skvělý běh, skvělé mrazivé počasí, takže, jak jsem slíbil pořadateli při předávání diplomu, příští rok zase.