Ve středu 23. 6. 2010 jsem si jako oslavu úspěšného zakončení studií na vysoké škole vybral místo piva něco, co narozdíl od alkoholového opojení jen tak nezapomenu :-). Ve skutečnosti byla moje motivace trochu jiná, ale to nic nemění na tom, že jsem si po příliš odvážném plánu s cílem na Klínovci vybral výlet, který vymysleli Kluci z Kluče. Trasu přes tři největší kopce Chebska jsem ale jel v opačném gardu: Lesný -> Dyleň -> Zelená hora. Vyrazil jsem kousek před jedenáctou a ve dvanáct se rozhlížel z Lesného. Společnost mi dělala čelovka na řidítkách a červené světýlko vzadu.
V baťůžku jsem měl i lékárničku a samozřejmě jídlo, protože na takhle dlouhý výlet po náročném dni a důsledném měsíčním nicnedělání (kromě pauzy na Březovský etapový bike) jsem se necítil moc dobře připravený. Takže jsem pravidelně jedl a pil a šlapal, ale ne moc zhurta. Pár srdečních šoků mi způsobily stíny a různé obrysy připomínající všechno možné. Pochopte, že pro vášnivého fanouška filmů jako Harry Potter a Pán prstenů je takový výlet zkouškou ohněm. Ve sjezdu z Zelené hory mi mezi předním a zadním kolem asi pod převodníkem proběhl zajíc. A tak podobně.
Potmě se dá jet dobře. Čelovka byla ve slabším režimu, a i tak to stačilo na celkem neohroženou jízdu. Z Lesného jsem dokonce pokračoval přímo na druhou stranu krkolomným drncavým sjezdíkem, který není prudký, ale velice technicky náročný. Jinak mě nepotkalo nic obtížného. Trochu jsem váhal v Krásné Lípe, ale povedlo se mi neodbočit na šlapanskou cyklostezku a jel jsem správně pořád za nosem. K vysílači na Zelené hoře jsem to vzal přímo přes pole… ale Bismarckova věž nikde! Schovala se :-).
Čas běžel a kilometry naštěstí také, ale to při pohledu zpět vždy. Nejvíc jsem se bál cesty z Dyleně na Zelenou horu, protože jsem hodlal jet po signálce, ale přitom jsem tamtudy nikdy předtím nikdy nejel, a přišlo mi, že to musí být hrozně daleko. Není. Samosebou mi strach naháněl i výjezd na Dyleň a nakonec pak přesun domů po rovinách Poohří zakončený výšlapem do Kostelní Břízy. Vše ale šlo jako po drátkách. Doma ve 4 hodiny ráno jsem si takticky vyndal z mrazáku pytlík rohlíků, abych je pak mohl ráno zlikvidovat s vydatnou pomocí Nutelly a spol. To na tom bylo asi to nejlepší.
Po cestě mě napadlo, že by se ten okruh neměl jmenovat Tři kopce Egerlandu (Eger = německy Cheb), ale něco jako Tři kopce za drátem, Tři kopce v zemi nikoho atp. V noci na mě totiž dolehla skutečnost, že v době mého narození bychom si ty kopce asi objet nemohli, protože to byly strážné vojenské body, ze kterých byl dobrý výhled na nepřátele ze Západu. „Pamětníci“ :-) by možná mohli přidat komentář.
Naprosto punkový zážitek se mi přihodil ve sjezdu z Dyleně. Zničehonic vidím něco velkého se třemi silnými reflektory na boku. Funí to a… zatáčí ke mně! Tahač s vlekem plným dřeva! Přepíná z dálkových na potkávací a já se klidím do lesa. A funí si to dál do prudkého kopce, v půl druhé v noci.
Závěrem: cesty v noci doporučuji a sám pro sebe si stanovuji úkol dojet po signálce, kam až to půjde. To jest do Aše…? Nebo do Hazlova k Pavlovi Kozlíkovi, který ji jistě zná jako své boty? :-) Pokud víte, kam až to vede napište…
Petr Fiala napsal/a:
Radku, velká gratulace k zakončení studia na VŠ. Dále poděkování za zajímavou a pěkně popsanou nocovku.
Snad nevystraším naší mládež, když prozradím, že druhý týden v srpnu je čeká podobný výlet na Šumavě.
Milan napsal/a:
Signálka pokračuje až za Aš směrem k Hranicím, ale je místy dost rozbitá.. :)Párkrát jsem to dal z Chebu. A v zimě když je dost sněhu, tak to dávám na běžkách.