V posledním březnovém týdnu se ve zdejším regionu jel etapový závod Settimana Internazionale di Coppi e Bartali, který by zařazen do kategorie 2.1 kalendáře UCI. Tuto příležitost jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít a jel jsem se podívat na poslední pátou etapu.
Nejdříve však několik úvodních informací. Závod je pojmenován po slavných rivalech Fausto Coppim a Gino Bartalim. V letošním 24. ročníku loňské vítězství obhajoval Australan Cadel Evans. Těžké souboje o celkové prvenství s ním letos sváděl Damiano Cunego. O české zastoupení se postaral hradecký tým PSK Whirpool Author s lídrem Martinem Marešem. Na startu byl také Liquigas, ale bez Romana Kreuzigera. V dresech rakouského manschaftu ELK Haus jsem zaregistroval pro nás v CK Sportblažek.cz velice dobře známou tvář Haralda Totschniga (bratr slavnějšího Georga).
V minulém článku jsem se zmínil o městečku Serramazzoni.
V něm na vrcholu stoupání z Maranella byl dojezd třetí etapy.
Start páté etapy byl v městečku Scandiano. Po úvodní smyčce směrem na metropoli Regio nell’Emilia se peloton vracel do Scandiana. Následovaly dva a půl okruhy mezi Scandianem a Castellaranem, ve kterých cyklisté třikrát vystoupaly na Monte Evangelo. Podle oficiálního rozpisu etapy je tento kopec dlouhý 2,4 km a sklon se pohybuje mezi 8 a 10%. Pak peloton po hrázi přejel řeku Secchii a dostal se na další okruh, který vedl přes cílové město Sassuolo. Zde si cyklisté mohli dvakrát nanečisto vyzkoušet dojezd etapy. Po průjezdu Sassuolem a Fioranem se odbočovalo na Nirano, kde začínal druhý kopec. Pak přes Montegibbio a po sjezdu opět Sassuolo. Tento okruh se jel celkem třikrát.
Při posledním průjezdu se na vrcholu krátkého, ale náročného stoupání (1,9 km, stoupání 16-18%), rozdělovaly body do soutěže o zelený trikot nejlepšího vrchaře. Celkem etapa měřila 178,5 km.
Kopec na Motegibbio vede těsně kolem zajímavé přírodní rezervace Salse di Nirano. Jedná se o bahenní sopky, tedy vývěry bahna, uhličitanů a slané vody, které na povrchu tvoří jílovité jícny. Podobný úkaz jako Smraďoch u Mariánských Lázní nebo SOOS u Františkových Lázní. Italské bahenní sopky jsou ale trochu větší.
Ty největší musely ohradit, protože do nich padaly krávy.
Já jsem se také neflákal a před závodníky jsem si projel některé úseky etapy včetně obou kopců. Na rozdíl od placených kolegů jsem je zdolal pouze jednou. Ten druhý s vrchařskou prémií jsem zvolil jako svoje stanoviště pro sledování závodu. Silnička na mnohých mapách ani není zakreslena. Je úzká tak akorát pro jedno osobní vozidlo. Místy je dost rozbitá, což mi připomnělo vozovky některých závodů ŠUAC. Je vidět, že tratě profesionálních závodů se od těch našich moc neliší.
První průjezd jsem sledoval asi ve dvou třetinách kopce, kde byl svah nejprudší a také tam byl pěkný výhled dolu na začátek stoupání. Na druhý průjezd jsem se posunul nahoru k prémii. Pak rychlý přesun do Sassuola, kde jsem pohodlně stihnul dojezd.
Na rozdíl od Giro d’Italia se carrovana omezila na nejnutnější. Po průjezdu prvního policejního auta se balík objevil asi za deset minut. Ze vzduchu na závod dohlížel policejní vrtulník. Na prémii a v cíli byly instalované televizní kamery. Etapu ze záznamu vysílala stanice Rai Sport.
A jak to dopadlo? V posledním stoupání na Montegibbio z hlavního pole odjela skupinka s Cunegem a Evansem, kteří si to rozdali ve spurtu. O vítězi musela rozhodnout cílová kamera, a to ve prospěch Australana. Podle komentátora to bylo Evansovo letošní první vítězství. V celkovém hodnocení závodu bylo ale pořadí opačné. Damiano Cunego zvítězil o 24 s před Cadelem Evansem.
Damiano Cunego je tu velice populární. Na prémii ho povzbuzovalo mnoho fanoušků a v cíli byl dokonce autobus s jeho fanklubem.
Na podium jsem už nečekal. Hlad a blížící se déšť mně přesvědčily k návratu na základnu.
Pohled do minulosti, video: Fausto Coppi