Navazuji na poslední díl svého tréninkového deníku Podzimní vrtochy. Poznámka: tento článek nebudu doplňovat – až zase zhruba po měsíci pošlu, co jsem konal.
28. 3. – Pražský půlmaraton (TV záznam, kde mě zahlédl Viki: Viděl jsem tvou hlavu, ďábelský škleb…) Časy viz obrázek níže. Možná to někdy popíšu více, nyní telegraficky. Největší chyba byla to, že jsem na startu stál na konci prvního balíku, takže přede mnou byly stovky lidí. Během závodu mě předběhly jedině běžci štafet. Prvních pět kilometrů bylo… jak to říct cyklisticky… prostě jako když na závodě Kola pro život stojíte vzadu :). Předbíhal jsem, kde to šlo. Myslím, že na první pětce bych byl schopen běžet rychleji než 3:53 min. na kilometr (ostatně další dvě pětky jsem dal lépe). Jinak při běhu jsem měl většinou super pocit, že letím, jen občas jsem cítil, že zpomaluji, a to jsem hned zkoušel nárazově zrychlit a udržet to.
26. 3. – ráno jsem se probudil oblečen a jen tak na posteli se složenou peřinou. To proto, že jsem si včera unaven lehnul a jen tak zavřel oči… přemohl jsem se a že půjdu vyběhat včerejšek (ráno). Po dvaceti metrech jsem to otočil s tím, že to fakt nerozběhá, ale v pokoji jsem si řekl, že si zaběhnu aspoň pro snídani, a šel jsem tedy znovu. Nakonec ne do obchodu, ale ve Hvězdě jsem udělal velký strečink a celkem to hodilo tak 4 km.
25. 3. – běh cca 25 km, Petřiny – Dejvice – Bohnice a zpět.
24. 3. – běh cca 1:10 hod., cca 13 km (Ladronka, Strahov, Hvězda). Nohy mám silné jako býk, ale neumím z nich vymáčknout rychlost. Zkusím to možná ještě odpoledne. Předchozí dny jsem hlavně jedl. O víkendu to byly hotové hody. Rajskou omáčku jsem měl k obědu, svačině i večeři a celá balení sušenek ve mně mizela jako nugeta víte kde.
Celkově k soustředění – najel jsem okolo 1400 km a nastoupal okolo 17 km, fyzička rostla každým dnem. Začínám cítít, že je třeba se soustředit na hrubou sílu, abych mohl jet na velkou co nejvíce a abych měl v kopci zrychlení (jako Michal). Díky pozitivnímu příkladu Péti a Jirky jsem poznal, co to je jíst normálně a správně. Od Michala jsem si myslím vzal kousek správného zvířecího přístupu k tréninku. Udělal jsem první kuchařské krůčky (tím myslím těstoviny s připravenou omáčkou a – světe div se – mnou připravenou cibulkou a česnekem). Zjistil jsem, že Simpsonovi vládnou všem a že Joey je ptákovina. Kluky z Watt’s English jsme potkali několikrát a tréninky s nimi byly super a držím jim palce. Výhled do budoucna není růžový – je sobota večer, mě tlačí břicho z jídla, na kolo to zítra nestihnu, v týdnu půjdu snad párkrát běhat, v sobotu zřejmě běžecký půlmaraton, pak přes týden zase běhání a o víkendu, za 14 dnů od nynějška, snad to kolo. A to už by mohl přijít Spešl.
Poznámka: samozřejmě bych mohl psát stránky a stránky podrobně o soustředění, ale to nejde. Pokud chcete, pojeďte příště s námi.
20. 3. – ráno bylo zatím nejhorší, co jsme tu zažili (a vůbec celý den), ale stále vlastně v pohodě. Foukalo jako blázen, bylo chladno, ale jet se jakžtakž dalo. Na kolo se nám už moc nechtělo. Brzy jsme se opět rozdělili na dvě skupinky (Viki, Onty a Vašek, a pak Michal, Bláža, David, já a Tibor). Za Badernou mi rupnul vzadu drát, takže to mělo parádní osmu. Kluci mi to zprovoznili, takže se dalo jet, ale ne brzdit. Řekl jsem, že si to dojedu domů vyměnit, ale nakonec jsem objel celkem 113 km, zkouknul lodičky v Novem Gradu a domů přijel kousek po souputnících. Večer to naše akční skupina (Péťa, Jirka a já) zabalila a jeli jsme domů. Nohy už mě na tréninku neposlouchaly.
19. 3. – 158 km, 5:22 hod., MAX 75 29,45 km/h, AVS 29,45 km/h, 2160 m převýšení. Dnes to bylo rychlé. Třeba z kopce z Pičanu, když mě hoši předjížděli osmdesátkou (já pouhých 75 km/h). Všichni jsme jeli do Labinu, pár nás sjelo do Rabacu k moři a zpátky přes údolí do Barbanu, do něhož jsem táhnul do kopce špic. Pak směr Žminj a na kanál, kde jsme potkali hochy ze Superior týmu, co jezdí Kolo pro život. S Michalem jsme vzali výjezd na druhou stranu kanálu prestižně a přidali svou trošku do mlýna a před námi byl jen jeden z nich. Pak jsme na sebe navzájem počkali, Tibor a Michal nás pekelně rychle dotáhli zpět k Superiorům a s nimi jsme kecali až do Baderny, odkud sami domů. Večer pizza, která zahájila můj smutný návrat (idiota) k nezřízenému způsobu stravování, který – psáno z domova – trvá a trvá.
18. 3. – 184 km, 6:51 hod., MAX 75 km/h, AVS 26,82 km/h. Poreč – Buzet – Lupoglav – Vojak – Lupoglav – Buzet – odbočit doleva do dalšího hrozného kopce – Pazin – domů. Tam jsem padnul a spal, pak jedl a zase spal.
17. 3. – 205 km, 6:40 hod., AVG 30,3 km/h, 2570 m převýšení. Hned na odjezdu mi upravil těšení se na trénink fakt, že mě po něm neměla čekat domluvená restaurace. Horní patro oznámilo, že budou místo toho vařit. Vyjeli jsme a v Baderně se setkali s Ostrováky, kteří přivezli i neznámého mladého jezdce z týmu Strahovští osvoboditelé silnic. Vyrazili jsme do Rovinje, Bale a ve Vodňanu to otočili na Barban. Tam se Ostrovští odpojili. Ještě předtím to otočili Viktorinovi. Michal, David, Bláža a já a Vojen jsme pokračovali dále do Labinu, přes Potpičan a Pičan (neskutečně dlouhý kopec) do Pazinu. Tam pak na Motovun a přes Vyžinádu domů. Největší pochvalu zaslouží David (16 let, první rok junior). Dnes jsem ráno začal jíst Disko. Ke snídani byla velká miska plná musli, piškotů, mléka a jednoho banánu. Na kole jsem snědl dva chleby s marmeládou a velký banán, k večeři pak větší dávka rizota s tuňákem a zeleninou a 4 kousky Diska.
16. 3. – 4:17 hod., 123 km, AVG 28,7 km/h, 1374 m převýšení. Dnes měl být regenerační den, ale hrubě se to nepovedlo, protože vůle většiny členů výsadkové skupiny byla jiná. Jelo se rychle a daleko. Divil by se i Martin Horák, který líčil svou regenerační projížďku na Mallorce na serveru MTBS (100 km pomalu). Odpoledne udělal Péťa špagety s omáčkou Carbonara. Pak jsme se vydali do Konzumu. Tam mají obrovský výběr skvělého jídla, ale já odolal. Vůbec, jím tady velice málo. Neslýchaně málo. Snídaně (např. vánočka a větší miska s musli, mlíkem a piškoty), jídlo na tréninku (ideálně jenom chleby s marmeládou a sýrem a banán, Corny obvykle zvládnu nesníst) a večeře (střídmá dávka rýže či těstovin s omáčkou) a pak třeba ještě průměrně půl sušenky. To je krása, ne? Po Konzumu, kde jsme potkali Míru s Tomem Strnadem, jsme jeli do hotelu, kde bydlí tým Watt’s English. Mají tam bydlení za 500 euro na 14 dnů s polopenzí, takže nám líčili své opulentní snídaně a večeře. Je tam mnoho Čechů. Zítra s nimi vyrážíme na, řečeno ex ante, pomalý a dlouhý trénink.
15. 3. – 156 km, 5:50 hod., AVG 26,75 km/h, 2600 m převýšení. Michal, Bláža a já na Vojak. Do Pazinu jsme se domotali přes Motovun a z něj flanderskou cestou prosluněnou krajinou. Po chvíli se Vojak zjevil v celé své kráse. Čekalo nás více než tisíc metrů převýšení na deseti kilometrech. Ještě bych rád zmínil, že pod Vojak jsme sjeli po cestě, kterou si dobře pamatuji ze svého prvního pobytu na Istrii. Vede prudce dolů serpentinami a jednou i italsky městem, tj. těsně kolem zdí domů. Nejdřív se vystoupalo k bílé mýtnici a pak to začalo. Ačkoliv se značka 18% stoupání ukázala až po dvou kilometrech, hned ze začátku nás čekalo stoupání cca 20 %. Klovali jsme, klovali. Michal jel vepředu s náskokem. Nahoře už cestu lemoval sníh a několik desítek výškových metrů pod vrcholem jsme zastavili na vyhlídce a fotili sebe a Rijeku. Zpátky nás čekal krásný sjezd serpentinami, jaké jsem ještě neviděl. Vyjeli jsme na Lupoglav, sjeli do Buzetu, zvládli rovinu. Na Vyžinádu jsem s Michalem chytl v háku traktor, který jel 25 km/h. Traktor ale odbočil před koncem kopce. Video, co jsem natočil, nahraju na Youtube později.
14. 3. – 186 km, 6:28 hod., AVG 28,73 km/h. Dnes jsem se trochu opozdil s odjezdem a hlavní skupinu už jsem nechytl a zvláštní shodou okolností jsem je nepotkal ani na Kanálu, takže jsem jel úplně sám. Jel jsem v klidu. Nakonec mi to hodně vyhovovalo a říkám si, že sólo tréninky jsou dobré. Člověk vyvíjí stálé tempo, jede podle sebe, jede kam chce. Už jsem jedno soustředění sám jezdil (lyže a cyklo v Itálii s taťkou) a příští rok to asi spolu zopakujeme, ale na Mallorce. Snížení špičky sedla pomohlo.
13. 3. – 167,3 km za 5:25 hod, AVG 30,9 km/h, MAX 70 km/h, 1625 m převýšení. Vyrazili jsme na horskou prémii do Pazinu, kterou jsme viděli už loni. Pěkná. Pak na jih. Odpojili se Viktorinovi a my dál v pěti, Bláža, Michal, David, Onty a já pořád na jih. Ve Vodňanech jsme to vzali na severovýchod a pak zalomili do Puly. V té byla na dvouproudovce zácpa, jelikož se tam uklízelo na silnici, takže jsme je všechny předjeli. Michal a Jirka pak zatlačili na pilu a my trpěli a už to nebylo lepší. Svačinka pomohla (moc dobrý chleba se sýrem a marmeládou), ale nohy byly pořád horší. David na tom byl nejhůře a když ho Míša lehce chvíli tlačil, říkal jsem si: To je frajer. (Viz Červený trpaslík a Eso Rimmer.) Ti dva pak jeli napřed a my pomalu za nimi přes kanál a Višnjan, odkud jsem tlačil na pilu já, jelikož je to můj oblíbený druh cesty. Já osobně jsem trpěl hlavně za Pulou. Nejhorší nejsou zdaleka nohy, ale zadek! A pak je pro mě občas problém tempo ostatních, kteří jsou na špici.
12. 3. – 120 km, 4:07 hod., AVG 29 km/h, max 62 km/h, 1413 m převýšení. Jeli jsme na rovinu, kde jsme potkali Watt’s English, kteří se k nám přidali. Přes Morovun dozadu směr Pazin, pak v kopci doprava směr Poreč. Tou jsme projeli k laguně a domů. Nohy mě nebolely, což přičítám (zřejmě ?) dobré (?) přípravě. Uvidíme zítra, moc se těším!
12. 3. – 20. 3. – soustředění v Poreči
8. 3. – Karlův běh, 42 km klasika běžky, 2:40 hod., story
7. 3. – ergometr 2:40 hod, 170-190 W
6. 3. – ergometr 2:10 hod., 180-200 W
5. 3. – ergometr 2:10 hod., 180-210 W
28. 2. – Viki mě lákal na trénink na kolech, ale já řekl ne. Pak jsme kluky s taťkou viděli. To mě píchlo u srdce a těším se do Chorvatska. Možná se mýlím, ale viděl jsem nějakou hnědou tvář – že by to byl opálený Míra? A já běžel 9 km na Běhu Vítězného února (trasa). Pak 30 minut rychlého plavání, 15 min párová procedura (pára, sprcha, pára, sprcha) a pak doplavání. Doma jsem se zvážil, úplně prázdný, 80 kg. Pak jsem se najedl (kuře, brambory, zákusek) a zalehl a ležel asi 2 hodiny, úplně kaput. V posteli jsem ještě stihnul sníst dvě kiwi, tatranku a něco malého. Chvíli tam se mnou byl kocour Scott. Večer pak 1:55 hod. ergometr na 150-200 W. Příště už zkusím začínat na 160 W a jít nahoru rychleji.
27. 2. – ergometr 2 hod. na 150-180 W, 5 min pauza, 1 hod. ergometr 190-200 W. Pauzičky si dávám průběžně, třeba slezu a jdu hodit Amy klacík a pak zase na kolo, to jsou řádově půlminuty. Ergometr ukázal celkový výdej 8 tisíc kJ (kilojoulů).
26. 2. – ergometr 1:15 hod. na 150-180 W, pak plavání 2x 15 minut, pára, pak ergometr 1:30 hod. na 150-200 W, celkem ergometr 2:45 hod.
25. 2. – tak do Alp nakonec nejedu. Ergometr 1:45 hod. na 150-190 W.