Stovka na Medice

V sobotu 4. června proběhl v Karlových Varech VI. ročník Mistrovství republiky lékařů a farmaceutů a OPEN závod, tedy Medica maraton. V tomto článku vám přiblížím zážtek z absolvování stokilometrové trati. Na report ze 177km štreky si počkejte, bude stát za to (via Viki).

Spát jsem šel kousek po druhé hodině ranní a vstávat v půl sedmé se mi vůbec nechtělo. Letmý pohled z okna na ohýbající se větve a nebe pod mrakem mi na náladě také nepřidal. Marek Radný však v práci končil v pět ráno. A pak byl jedním z několika mála aktivních členů vedoucí skupiny. Honza z Team Biku se ráno probudil, kouknul z okna, vzal kousek rebarborového koláče a pokračoval zpět do postele.

Z večera jsem neměl nic připraveného, jen zvýšenou hladinu cukrů v krvi, protože cestou do postele jsem snědl dvě tatranky a větší než malé množství zemlbáby s cukrem navíc. Takže zabalit všechny možné varianty oblečení, boty a helmu, startovní číslo a kolo na střechu. To všechno v ohromném spěchu. Vyjíždíme v 7:23, start je za 37 minut.

Jak s oblečením? Kraťasy a dlouhý dres. Většina volila krátký rukáv – a já na startu litoval, že jsem si ho nevzal také. Někteří měli ještěpřes dres vestičku. Třeba Viki, že ano. Co se techniky týče, tak nejprve bych jmenoval jeden tančík Cube, na kterém si to přidrnčil Viki. Jde o cyklokrosové kolo. Proč to? Protože bagr, řekl by vzteklý cyklista. Protože vnašem kraji nejsou dobré silnice. Ba, jsou tu silnice v otřesném stavu. A to doslova. Navíc k Roubaix-Viki-KV speciálu byl k vidění Duratec C12 s karbonovou silniční vidlicí (se spojkou vyrobenou na zakázku). K obdivu tu byly nejlepší Cube karbonové silničky sedlané Krummerovými, loňské Cube Litening u Batistona a Kuby Vaňka, karbonový Trek a Scott atp. a navíc byla k vidění nejméně dvě hodně nová Colnaga a silnička Merckx. Colnaga, jeden Battaglin nebo krásné italské Basso. Ksyrium SL žádná vzácnost, stejně jako karbonový Record.

Moje osobní ambice: porazit Péťu Ontka, dojet do 15. místa a pokud možno se vyhnout apurtu do cíle. To fakt nemusím. Ale…to byla nakonec nejzábavnější část závodu.

Pan Hranička hlasem jako zvon nahnal závodníky na stadion a jal se poučovat o bezpečnosti práce. Jestli někdo sundá helmu, tak si na něj počkám a osobně ho sundám z trati! na Medice jsem byl před dvěma roky. tehdy tam zářil Martin Laciak. Nyní na mě podobnou aurou působil Ondra Pávek. Spolu s Michalem Báťou pozdějipřiložili zlehka pdo kotel a zmizeli všem z očí, jako myšky, jako pěkně rychlé myšky.

Start a jedem. Srandičky s kamarády. Obvyklé řeči zkušených matadorů, že tam zase někdo blbne. Vikiho protekční únik – že by na toaletu?Pan makoň mi radí, abych si dal níže sedlo (na patu; že se mi převaluje zadek). Od kruháče přemýšlím, jak to vyřeším s tlakem v močovém měchýři. Zastavit? nee, to radši ne. To vydržím. A když, tak i zastavím. Díky bohu jsem našel odvahu a zastavil před Chodovem, dříve než se začalo závodit. Třeba můj taťka zastavil až po a pak té a všichni mu ujeli. Předminulý rok jsem kvůli čůrání zastavil nad Tatrovicemi a dojížděl až na vrchol Plazivce. První mi samozřejmě ujeli (až na Báťu, ten chudák u letiště píchl).

Za Chodovem Ondra a připojivší se Radek Krummer ml. adalší spurtují jen tak, aby zabrnkali na nervy ostatním; balík se rozjíždí. Před tatrovicemi už se střihají zatáčky a funíme. Tatrovice. Volím italskou strategii a jedu v čele balíku do kopce – aspoň chvíli být viděn.

Do Nejdku se jede pěkně rychle, Ondra a Michalem už jsou pryč. Asi nemá cenu zmiňovat se o tankodromoidní silnici. Samá vysoká záplata, samá prohlubeň – díra – prasklina. Jak na to? Pevně držet řidítka, pevně držet řidítka, nebát se si poskočit, bedlivě vybírat stopu a vyhýbat se velkým dírám, mít pořádně napumpované duše, ukazovat ostatním rukou na díry atd. Je to tak: jedete padesát z kopce, samá zatáčka, samá díra, kolem vás cyklisté.

Ještě v Nejdku vedle mne jede pán na horském kole za 10 000 Kč, v plátěnkách a trenkách s tričkem. kde je asi Šemík?

Před námi se tyčí kopec Plazivec, z Nejdku nad Pernink, několik kilometrů. Tady už se může lámat chleba. A také že lámal. První půlka – skupina drží pohromadě. Ve druhé jede vepředu Viki, zrychlujeme. Já jsem na chvostu skupiny, Péťa přede mnou. Pomalu se sunu dopředu, Péťa vyluzuje prapodivné zvuky – v pohodě skutečně není. Pak říkal, že byl jen malinko od toho, aby zvracel. Na vrcholu je samostatná skupina, dost početná – Péťa tam není, což mě mrzí,protože mít ve skupině parťáka je příjemné. Viki jede za SKP Sokolov, oblečen je v Once Eroski dresu a málem nevybírá zatáčku v Perninku. Příště také zkusím do zatáčky vyndat nohu z pedálu a jet na jistotu.

Přichází ošklivá část, proti větru do kopce z Perninku na Horní Blatnou. Bojuji sám se sebu na konci skupiny, sleduji muskulaturu Honzy Kovalovského, doufám, že dojde Pavlu Mrázkovi a obdivuji, že jsou ještě ve skupině starší pánové.

Smrti v tvář, kopec, který mi vyhovuje. Dlouhý rovný porudký kopec. Nápisy na silnici jako Proč to děláš? nebo Pepo, urvi to! Teď nevím přesně, ale nahoru jsem dojel v čelní skupince a za horizontem se trochu zrychlilo. Otázka: odpadl tam někdo? Každopádně cesta na Rýžovnu uběhla v klidu a pohodě, na špici jsem jel třeba já, pan Krummer, Vaňous a další. Ale málo!

Ono to totiž bylo celé nějaké divné. Čekal bych, že výkonní jedinci za to budou brát trochu víc. Tak jsem se dopředu nutil i já, byť si o sobě myslím, že zas tak dobře na tom nejsem. Zaznělo, že posledních 20 km se taktizovalo aže se všichni soustředili na konec, jako by šlo o MS. Počkáme na vyjádření dalších. Závěr: bylo mnoho adrenalinových situací, ale také těch, kdy se odpočívalo přespříliš.

Muziku přitvrdili Radek Krummer a jeho mladší kolega Luboš, do Abertam vjeli první. Do Perninku balík táhl dnes vynikající Marek Radny (byť se vzávěru neprosadil, na špici dle mého názoru strávil nejvíce času a jel rychle). Hned za zatáčkou zaspurtovali mladíci a ostatní za nimi. Cestou encestou jsme to valili z kopce přes díry, občas někdo zanadával na díry a na organizátory (vím, nešlo to jinak a chápu to). Mě těšilo, že jsem nemusel dopředu a pohodlně se dovezl dolů. Zato perné chvíle byly s podsedadlovou brašničkou Pells. Jedno ez dvou ramínek na suchý zi se rozeplo a hrozilo, že spadne. Dvakrát jsem to artisticky spravil, potřetí ji narval do kapsy.

Za Hroznětínem jsme se s Markem shodli: Nikomu se nechce. Vepředu točilo jen pár lidí a já začínal podezřívat vyčůránky, že odpočívají na únik za Andělkou. V té době nás už dojeli odpadlíci z hor. Což byla pěkná ostuda. Ale Péťa byl zpět.

Do Varů jel vepředu slouh oHonza Kovalovský a pak přišla má chvilka, jen jsem popojel dopřdu, asi lehce zrychlil a nikdo nikde, všichni zůstali za mnou. Takže jsem pustil řidítka a ruce nad hlavu jako vítěz. Holt se odpočívalo. tak jsem jel, dokud mi nespadl řetěz. To mi pak všichni odjeli a já je doháněl až do Dubiny. Táta jednoho z rychlých juniorů (Luboš?) jel kolem nás v autě. Tak jsem čekal, že mě vezme do háku; nevzal. Objevily se zvěsti, že někoho někde táhl. Sám jsem pav viděl, jak nešťastně zkřížil cestu cyklistům v jedné zatáčce. Oni jsou velmi nervóznía nadávají jako blázni. Asi jako nějaký šílenec co křičel na Pavla Mrázka, co je to za móresy převlíkat se na špici..strčte mu někdo klacek do drátů… A vepředu jsme jen pokývali na poznámku, že někdo by měl klacek strčit jemu do huby.

V zatáčce v Šemnici Ruda vjel do cesty jednomu chlápkovi – ten pak říkal, že 30m díra pod Andělkou člověku zrovna nepřidá. Ach ach, tady to začao. nohy tuhé, v sobě už oba Carbosnacky. Doslova vlaji na konci balíku a modlím se, abych přežil. A snažím se zapudit hříšnou myšlnku na to, že bych jel prostě hezky pomalu a na závodění se vybodl. Ruda Chlad a Radek Krummer do úniku. Za nimi skupina v čel s Vikim. Já vzadu a v dálce vidím Péťu. Mission: Possible a na konci hlavního kopce jsem u něj, Honzy KOvalovského adalších. Je nás tak sedm? Vidíme před sebou hlavní skupiny. Osobně by mě ani nenapadlo je pronásledovat. V kopci však zavele jeden: Jedeeem! Na rovině před Andělkou jsem za to vzal já a ukousl pěkný kus. Na E6 jsme začali hezky střídat a makali jsme jako blázni.odstřídám ze špice, jedu kus po elvé straně proti větru, ostatní mě zprava předjíždí, hážu tam těžší a sprintuji za posledního. Je to čím dál tím kyselejší, ale přibližujeme se. Oni nešlapou, dojedeme je! Heroický výkon se stal skutečností a za odbočkou už jedeme spolu. Viki je opět se svým parťákem.

Věděl jsem, že je přede mnou jen několik nepříjemných věcí: vysočina před Háji, kopec z Březové a od přehrady a sprint do cíle. A pak už jen do auta! (Proto ten obrázek.) Z Březové jedeme všichni. U křižovatky u přehrady mám 5m díru a dotahuji jen díky tomu, že se jede neskutečně pomalu. I to všakstačí na to, abychom dojeli Rudu a Radka. To je mi jich líto. První část kopce od přehrady v poho. Takže zleva předjíždím celý balík – ano, ale přede mnou ještě někdo je. I marka a Péťu. Jedu docela rychle, radek optimista, a za horizontemvšichni za mnou. Dolů z kopce, díra nedíra a pak podél řeky do prudké zatáčky se štěrkem. Docela jsem se těšil. Zřejmě se tedy všechno sjelo. Nějak do ní najet, zabrat co nejvíce to jde a rvát a rvát. Jenže cíl je tak hloupě blízko. První tři asi určili, ale všechno ostatní bude na výsledkové listině loterie. Péťu jsem dal.

Pan Krummer byl ten, kdo mafiánsky šéfoval, kdy se pojede a kdy ne.

A zítra na XC Špitálskou korunu.