Zmařený tah na úspěch – ADVENTURE PSK96

Dnes jsme pro Vás připravili článek na trochu jiné sportovní téma. Článek napsal David Böhm, který je členem týmu ADVENTURE PSK96. Tento Chebský tým jezdí po všech možných adventure závodech v ČR a zahraničí. Tentokrát se jednalo o závod v Polsku, tak si přečtěte, jak to tam na podzim 06 probíhalo, ať máte představu, o čem to vlastně je!

Zmařený tah na úspěch (26.10. 2006)

„Získávání zkušeností ze závodů typu Adventure race pokračují.“

Vyrážime do Polska brzo ráno a cesta nám trvá 12 hodin. Místo určení, základnu SOSNOWKA, ležící asi 50km od města Gdaňsk, nacházíme s menším zaváháním poměrně snadno. Také akreditace a naše ubytování probíhá bez nejmenších potíží, možná až neočekávaně rychle.

Vše se vysvětluje zjištěním, že jsme do campu dorazili jako první. Ubytování je přímo luxusní, v dobře vybaveném pokoji s vlastní koupelnou a šesti postelemi bydlíme jen my dva, David a Láďa, a hromada vybavení naházené na velké hromadě. Je 16:00 hodin a my si dopřáváme chvilku odpočinku po náročné cestě, a tak usínáme. Spíme asi do 18:30 a zjišťujeme, že camp se hemží dalšími závodníky. Bungalov, ve kterém bydlíme, je tvořen dlouhou chodbou a několika dalšími pokoji. V pokojích jsou nastěhováni domácí učastníci, tedy polští závodníci. To však neznamená, že jsme jediní cizinci, na závod přijeli holanďané.

Je právě 20:00 hodin a na chodbě se objevuje jeden z pořadatelů a hodlá kontrolovat povinně vybavení. Kontrola probíhá bez problémů během 10 minut. Od chvíle co jsme se probudili balíme a připravujeme se na zítřejší start, který je plánován na 08:00 hodinu. Porada a oficiální zahájení probíhá ve 21:00. Sedíme u stolku s holandským teamem a jedna z pořadatelek nám překládá veškeré informace a nakonec nám také zodpovídá několik dotazů. Po poradě však pokračuje naše příprava. Balíme ještě další věci a procházíme trať prstem po mapě.

Je skoro 08:00. Já vstávám v 06:00 hodin. Jdu se projít a hledám místo kam uložit věci do dep označené písmeny D a B, bohužel je však nenacházím. Důvod mé procházky je uklidnění nervů. Nervozita ale stoupá s tím, že je zima, venku je 14°C a k tomu ještě fouká neskutečně silný vítr. Na jezeře vidím celkem vysoké vlny. Zpočátku nevěřím, že nás tam pořadatelé pustí. Později však zjišťuji, že „PUSTÍ“. Dávám si ještě jedno kolečko po campu a jdu vzbudit Laďu. Oba nejsme zrovna psychicky v „pohodě“. U mě to jsou starosti z domova u Ládi nejspíš nové vysokoškolské prostředí. Konečně nacházíme místo k uložení věcí do dep D a B, a tak tam odkládáme naše vybavení, které se skládá převážně z oblečení a vody. To vše později hodláme využít na trase, suché a teplé oblečení se v noci bude určitě hodit.

Strategie je jasná: „Vletět na kajak, udělat si náskok a pak už jen v klidu dojet kolo a ostatní disciplíny.“ Později však zjišťujeme, že naše taktika vzala za své hned na začátku díky neuvěřitelně šparnému počasí, k tomu se však ještě dostaneme.

Start je na hřišti a hromadný. Víme, že nás čeká 45km na kajaku s obtížnými a dlouhými přenáškami po souši mezi jednotlivými jezery. Někteří místní borci mají za tímto účelem speciální kolečka pod kajak, jiní pro změnu plachty k ulehčení překonávání jezer. Zatímco my se musíme spolehnout při jízdě jen na ruce a při přenášení jen na záda. Vylosovali jsme si kajak v druhé řadě, jedná se o plastový double kajak s otevřenou palubou. Je odstartovano. Běžíme s kajakej a Laďa vpředu razí cestu, do vody doslova skáčeme po hlavě. Rychle vyrážíme a hledáme si cestu mezi ostatními kajaky, ostatní posádky dělají totéž a používají k tomu i úderů pádel, my však volíme metodu čistší a jen odstrkujeme jejich kajak od našeho. To co se odehrává za namí nevnímáme a snažíme se probojovat přes vlny kupředu. Podařilo se, jsme mezi deseti prvními teamy. Vlny jsou až neskutečně vysoké. Láďovi každá druhá umyje obličej a na mě permanentní sprška vodní tříště, kterou z konců Láďova pádla na mě zanáší silný vítr. Během chvíle jsme tak celí mokří. I náš kajak se pomalu začíná měnit ve vanu s ledovou vodou. Přes borty se přelévá čím dál tím víc vody, a proto je nutné vodu vylít. Děláme tak na jednom z malých ostrůvků stejně jako ostatní posádky kajaků, jedoucích v naší čelní skupince. Netrvá douho a díky silným vlnám dochází k prvním kolizím tří posádek, a to zejména zkušených. Nevím zda pořadatelé nepodcenili danou situaci, vzhledem k tomu, že zde nebyl žádný záchraný člun a posádky převrácených kajaků museli ve studené vodě, velkých vlnách a za silného větru plavat značnou vzdálenost ke břehu. Poté co se kajaky převrátili, jsem jim vyrazili na pomoc, ale vždy dali přednost kajakům polským.

Bojujeme se silným větrem, rukavice kloužou po pádlu a já musím vynakládat velkou sílu, abych pádlo udržel pevně sevřené v rukách. Začínají mě brát křeče, ale držím a rukavice odhazuji při prvním přenášení. To probíhá celkem dobře, kdy využíváme místní potůček a brodíme. Máme neopren. botičky a tak jsme v pohodě na rozdíl od polského kajaku, který je před námi a zdržuje nás. V malém potůčku se snaží pádlovat, ale nejde to a oni nechtějí do vody. Já je postrkávám, ale nemohu se přes ně dostat, vzhledem k malé šířce potůčku. Ta končí ocelovou výpustí s mříží proti naplaveným kládám. Přehazuji kajak přes ní a nasedám. Láďa je v pohodě a usedá rychle do kajaku. Polský tým volí jinou cestu a tak se dostáváme před něj. Kolem nás se prohnal dánský kajak . Jen jsme se pozdravili a už byl pryč. Jezírko je malé a kupodivu bez vln, jakoby bylo v závětří.

Čeká nás první přenášení cca. 1,5 Km dlouhé. Metoda tažení kajaku na „repce“ je ideální. Dovolí nám i jemný klus. Přes pole a lesy tak uháníme se žlutým „ banánem“ za zády. V lese nacházíme odhozený polský kajak. Dva borci z polského týmu, kteří se vykoupali, dokázali neuvěřitelné. Doplavat včas na břeh a po silnici sprintovat s kajakem na kolečkách až k nám. Jenže zde zjistili, že na místě , kde vylezli z vody zanechali pádla a tak 12 Km zpátky pro pádla. Dobíháme na první kontrolu. Za námi nikdo, před námi v dálce kajak. A na kontrole nás vítá milá blondýnka a oznamuje, že jsme pátí. Rovněž říká, že si nás pamatuje ze zimního Bergsonu. Zdravíme jí a mastíme dál. Další jezera postupně ubíhají a směr větru se stále mění. Nyní fouká do zad a tak využíváme každou vlnu a necháme se unášet. Za sebou na obzoru vidíme jednu plachtu na kajaku a další dva kajaky. Před námi vidíme rovněž dva. Postupně doháníme jeden kajak a střídáme se ve vedení v naší dvojici a to i při přenesech.

Dojíždíme do místa, kde se jezero opět stáčí a poněkud se otvírá. Zde vítr fouká přímo nesnesitelně a trvá nám neuvěřitelně dlouhou dobu, než přeplujeme malou úžinu. Zde si dopřejeme malou zastávku stejně jako druhý , s námi jedoucí kajak. Banán vytahujeme na silnici a volíme cestu po souši. Zde je i kontrola a my jsme stále pátí. Další jezero zvládáme v pohodě, ale je pravdou, že Láďa začíná být trochu nesvůj. Jeho tempo se zpomaluje, a ani moje rázování nepomáhá. Podrážděně začíná reagovat na mé dotazy. U něj takové jednání není obvyklé. Vidím, že občas začíná mít hlavu svěšenou a přestává úplně pádlovat. Zřejmě se příliš namohl při přeplouvání náročné úžiny. Při jedné z přenášek jdeme močálem a já se propadám až po pás do bahna. Snažím se vysoukat, ale bahno mě svírá. Postupně se mi to daří a opět pokračujeme. Láďa pro změnu zapadá kousek za tímto místem , ale vyprostil se rovněž sám a rychle.

Na dalším jezeře, dojíždíme do vysoké trávy, za kterou se ukrývá přejezd na další jezero v pořadí. Proplouváme asi 2 m vysokými rostlinami, ale bohužel a se nám nedaří průjezd najít. Vylézáme ven. Už vidím co se děje. Láďa se klepe zimou, nekomunikuje a říká, že neví, zda to zvládne. Snažím se před ním nerozebírat jeho stav, abych ho neutvrdil v tom, že to je špatné a snažím se aby myslel na něco jiného a tak vylévám kajak a znovu se pokoušíme najít cestu. Něco málo posvačíme. Před námi se nachází asi 50metrů široký pás stromků o průměru 5 cm, které jsou nasázeny ca. 20 cm od sebe. Je vidět , že před námi se někdo na dvou místech prodíral. Čas nás tlačí a tak beru kajak a rvu ho vší silnou do těch stromků. Láďu nechám odpočinout. Jde za mnou vyklestěnou cestou. Napružený stromek mě udeřil do zad a hlavy. Ještě že jsem měl přilbu. Později jsem zjistil, že asi tato rána kus přilby odlomila. Konečně je strastiplná cesta přes stromky za námi. Nevím jak se podařilo plastový kajak dlouhý cca. 4 m bez jeho ohnutí dostat přes pás stromů. Nasedáme a jedeme dál., S Láďou je to čím dál horší.

Dostáváme se k dalšímu přejezdu, který je bez větších potíží, pokud již nebudu zmiňovat silný vítr, narůstající zimu. Šest hodin v mokru při teplotě 14 C. Láďa již nekomunikuje. Sedí a třese se. Zkouším to po dobrém, i po zlém ,ale již příliš nereaguje. Radím mu aby se pohyboval a pádlo alespoň v nějaké frekvenci do vody nořil, ale neposlouchá. Na přenášce je to zlé. Táhnu člun sám po trávě a přes pastvinu, což moc dobře nejde. Láďa jde za mnou jako ovce. Přicházíme k el. ohradníku. Láďa úplně mimo na něj sahá a dostává el. výboj. Nyní s odstupem času mě tato historka rozesmívá, ale na místě to vygradovalo. Lehl si na zem a odmítal jít dál. Vyměňuji mu ponožky jen kvůli psychickému pocitu, oblékám mu kuklu na hlavu a dávám mu bundu. Po chvilce se opět vzmátořil a pokračujeme. Pastvinu překonávám již značně vyčerpaný z věčného tahání člunu. Na konci nás ještě atakuje místní stará dáma – kráva. Té se nelíbí žlutý banán tažený dvěma individui v jejím rajónu. Než však dobíhá už jsme na silnici a hup ze stráně do vody. Nasedáme a vyrážíme. Sotva jsme na otevřené ploše přichází něco s čím jsem se nesetkal. Pokud jsem hovořil o silných vlnách a větru, tak přichází něco jako hurikán. Obrovské vlny přicházejí ze dvou směrů a to z pravé a levé strany a mírně ze šikma. Přesně v tak nevýhodné pozici proti směru, kterým máme jet. Já ani nepádluji a snažím se udržet vši silnou ponořeným pádlem stabilitu kajaku. Nyní je nutné aby Láďa udával dopředné tempo. Ten však odmítá svět kolem sebe a už ani neodpovídá. Křičím na něj, ale je to marné. Vím že bojuje s obrovskou zimou, vidím jak se třese a hlavu má skloněnou. Snaží se schovat tvář a vyhnout se tak studenému větru. Vlny se derou přes borty a zalévají kajak. Vedle sebe vidím další kajak , který nás dohnal. Zde oba borci rovněž bojují, ale i je strhává vítr a proudění a tlačí nás na druhou stranu jezera , než je náš původní cíl. Mezi vlnami se snažím udělat dvě, tři velká máchnutí, abychom se pohnuli. Konečně nás vlny vyplivují na břeh asi 300 metrů od další kontroly. Vylévám kajak a připravuji ho na tažení. Láďa se ukrývá před větrem za živý plot. Jsem již značně vyčerpaný. Nejde popsat o jak šílený vítr a vlny se jednalo. Táhnu kajak a Láďa jde za mnou. Docházíme na další kontrolu. Zde zjišťujeme, že jsme jedenáctí. Jedenáctí, co se týká zápisu, ale přicházíme v malém konvoji dalších čtyř kajaků. Po hodině doplouvají na tuto kontrolu ještě dva kajaky a to je vše. Na místě zjišťujeme že nás pořadatelé budou evakuovat, z bezpečnostních důvodů je trasa pro kajak ukončena. Na tuto kontrolu se již nikdo jiný nedostal.

V depu po evakuaci se rychle regeneruji, vařím Láďovi teplou polévku a připravuji suché věci na kolo. Nyní si říkám, že to s náskokem zvládneme, vzhledem k tomu, že Láďa je silný právě na kole. Láďa ulehá a odmítá kamkoliv jít a to po dobrém či po zlém. Nastává bod zlomu, nyní již začínám tušit, že s ním nehnu. Po hodině je vše jasné. Končíme. Láďa je na dně a odmítá jít dál. Hlásím pořadatelům konec. Rezignujeme jako druhý tým v závodě, který máme perfektně rozjetý. Láďa spí 17 hodin a ještě cestou domů polehává.

Autor článku: David Böhm / Adventure PSK96

Více informací o týmu Advenure PSK96 najdete na stránkách adventurepsk.cz. Fotografie z tohoto závodu v galerii Adventure Racing Poland Championship 2006