Ještě to není ani rok, co jsem jela 24-hodinovku v Berouně, a už jsem se vypravila na další. Taky mi ještě z té Berounské úplně neotrnulo (jela jsem solo 24 hodin), tak jsem se tentokrát domluvila s Tomášem Makoněm, a jeli jsme dvojice mix na 12 hodin. Původně jsem zamýšlela jet dvojice na 24 hodin, ale Tomáš se přemluvit nenechal. Ještěže tak.
Webové stránky závodu a výsledky
Fotografie
Do Jihlavy jsme dorazili s Lukášem a Honzou Vokounem, kteří se odvážně přihlásili na solo 24-hodinový závod, už v pátek, rozložili březovácký stan (tím jsme celkem zaujali :-) ) a šli se naládovat kaloriema na závod. Když jsme vyšli z hospody, mrazivý vzduch nás zahnal do spacáků a bylo dobře. Až ráno nám nějaká paní řekla, že bylo v noci -3 °C.
Po snídani se Honza s Lukášem trochu nudili, tak si krátili čas (podle zásady – před závodem na kolo nesahat) odvzdušňováním Honzových nových XT-čkových brzd a zkoumáním, proč přední brzda píská. Pohár konstruktérů tentokrát nevyhráli a Honzovi dal kolo do kupy až mechanik závodu :-).
A pak už se startovalo. Z naší dvojice jel první 2 kola, než se balík roztrhá, Tomáš. Nějak ty mačkanice na startu nemusím a taky nemám ráda, když nevím, kdo mi sahá na zadek ;-). Po 2 kolech jsme střídali, já dala taky 2 kola a pak už jsme se střídali po kole. Okruh měl cca 9 km a takový hezký XC by to bylo. Kořeny, kameny, skoky, výjezdy, schody, všude po trase lidi, skvělá organizace – prostě super. Závod jsme rozjeli pekelným tempem, žádný šetření sil a hned se vyhoupli v kategorii na 1. místo. Po asi 3. hodině jsem si začala uvědomovat, že to bude ještě dlouhý a taky se mi šíleně zrychlil metabolismus, takže jsem od rozinek a banánů plynule přešla ke chlebům se sádlem a škvarkama namáčeným do soli (křeče se o mě pokoušely od startu).
Po 6-ti hodinách už se únava celkem dost ozývala, ale pořád to šlo. Až do tmy. Pustila se do mě zima a začaly se ozývat ruce, krk a záda, což mě trochu zarazilo, bo se mi to nestává. Jak jsem později zjistila, zvuk, který se ozval z vidlice ve 4. kole pod schodama, znamenal, že už nemám celopéro (pro neznalé – odpružení na kole vepředu i vzadu) a jedu na téměř pevné vidli. Mně se při závodě zdálo, že to moc nepruží, ale byla jsem v laufu a stejně bych s tím nic nenadělala, tak jsem to neřešila. Proto ta záda a ruce. Ve tmě jsem se musela hodně přemlouvat, abych se ještě zmáčkla, hlavně kvůli Tomovi, který se taky hodně snažil. Ve 23:29 jsme měli náskok 2 kola před 2. dvojicí (celkem 27 kol), takže jsem už do posledního kola nemusela. Uf. Kategorii jsme tedy vyhráli a celkově ze všech dvojic na 12-tihodinovce (i ryze mužských, mladých :-) ) jsme byli pátí a moc nechybělo, abychom byli třetí.
Lukáš i se spaním a kecáním na občerstvovačce zajel 25 kol a byl 24. v kategorii (no, trochu to odflákl). Honza Vokoun jel výborně a kdyby se Lukášem nenechal přemluvit na tak dlouhý spaní, zajel by ještě líp. Ujel 34 kol a byl na 12. místě v kategorii. Dopoledne jsme ho s Tomem pozorovali a jezdil jak motorová myš. Navíc jel 10 okruhů bez přestávky, hovádko :-).
Cesta domů byla očistec. Byli jsme domluvení, že budu řídit, když jedu jen „krátkou“. Jenže po Red Bullech a dalších Tomovo nabuzovacích tubiček a gelících, které jsem do sebe ke konci závodu nalámala, abych ze sebe vyždímala poslední zbytky sil, jsem usnula až kolem 6-té ráno asi na půl hodiny. Takže do Prahy řídil Lukáš a já z Prahy. Půlku cesty si nepamatuju, jenom mě vždycky probrala křeč do lýtka, když jsem šlápla na plyn. Včera jsem si říkala, že už nikdy nic takovýho nepojedu, max. 3 hodiny na kole. Ale dneska už ne :-). Tak zase příští rok…