Štítek: Pavel Kodl

Kdybychom měli nějakou soutěž oddílů v Karlovarském kraji, mohli bychom na stránkách novin číst titulky: Vokáč přetáhl Lacinovou, chystá větší změny? anebo Jablonec v troskách, na Březové slaví. Nu, zpátky na zem. Jistě jste to již dávno zaznamenali, ale sluší se oficiálně oznámit novinu, že na první pohled nesmělá dívka, ale každopádně zkušená závodnice Kačka Lacinová se stala členkou cyklotýmu Team Bike Březová. V členském dotazníku například prozradila, že její oblíbenou disciplínou je „rozhodně XC, naopak nejmíň tíhnu k silnici„. Kačka jezdí za juniorky a přestoupila z KC Kooperativa, kde nyní jako juniorka jezdí Tereza Hošmanová (Šabina).

Ve škole o přestávkách mi Kačka postupně odepsala na vypečené dotazy.

Kačko, jestli dobře počítám, blížíš se k plnoletosti. Už se chystáš na řidičák?

Chystám se zatím jen psychicky, mám ještě rok čas. V silničním provozu se díky kolu dost pohybuji, takže tam snad problém nebude.

Řadu let jsi strávila ve školním cyklistickém klubu Gymnázia Dr. Randy v Jablonci nad Nisou (KC Kooperativa SG Jablonec n. Nisou). Jaké to tam bylo?

V klubu jsem, myslím, byla dvě sezóny a začala jsem třetí. Z toho rok a půl na škole. Zkušenost k nezaplacení. Ze dne na den jsem se o sebe musela postarat sama, což mi vyhovovalo :-). Byly to úžasný dva roky, nic lepšího mě asi potkat nemohlo. Naučila jsem se spoustu věcí a poznala spoustu nových skvělých lidí. Vlastně všechno kromě kola bylo super.

A kolo přitom bylo skoro to hlavní. Co se stalo?

Na tréninkách a závodech veškerá zábava končila, v mém podání to bylo něco šíleného, vůbec jsem nebyla schopná jet. Na tréninku jsem odpadala skoro hned, jakmile jsme vyjeli, bylo to ohromné trápení. Nejdřív jsem nechápala, co se to se mnou děje, později jsem to přestala vnímat a z mých utrápených (ne)výkonů se stala rutina. Místo toho, abych se zlepšila, jsem zůstala na stejné úrovni, ne-li na nižší.

S letošní zimní přípravou se ale zdálo, že se to konečně zlomí. Vyhnula jsem se zranění, příprava byla, řekla bych, kvalitní. Pod trenérkou Pavlou Havlíkovou jsem se pomalu začala zlepšovat. Definitivní rána přišla při najíždění, které se mi ale vůbec nepovedlo. Vrátila jsem se zpátky do svého „odpadacího standardu“. Tohle bych už nikdy nechtěla zažít, probrečela jsem příteli v náručí hodiny, tak zklamaná jsem ze sebe byla. Teď už se tomu směju, ale v tu chvíli jsem byla hodně bezradná.

Po takovém zážitku sis asi řekla, že takhle to dál nejde?

Měla jsem asi dva hodně důležité rozhovory s panem Hollosim o mých výkonech, přístupu, chybách, apod., po kterých jsem došla k závěru, že už to nezvládám a nejlepší nápad bude vrátit zpátky domů. Napadlo mě, že bych to mohla ještě zkusit, protože Jablonec jsem nechtěla opustit. Definitivní rozhodnutí ale bylo už prostě jasné. Během týdne se vše potřebné vyřídilo a zbývala otázka – CO JÁ A CYKLISTIKA?. Nemusela jsem moc přemýšlet, vzala jsem do ruky telefon a zavolala Pájulínovi, který se o mě postaral. Ani na minutu jsem neuvažovala o jiném týmu, věděla jsem přesně, kam bych chtěla, je to přece nejlepší tým minimálně v kraji (teď už vím 100%, že úžasnější bych nenašla :-)). K mé úlevě se mě v Team Bike Březová ujali, za což moc děkuji.

Z Aše do Jablonce a pak zpátky a do toho školní povinnosti…

Přestoupila jsem v dobu, kdy zbývaly do konce školního roku necelé tři měsíce. Navíc jsem ještě byla s učivem dost pozadu. Učitelé mi ale vyšli vstříc, nikdo mi nedělal problémy, byli moc ochotní. Známky se uzavírají za dva týdny, tak snad už nic nestihnu pokazit :-). Závěry mám však občas takové slabší :-).

Dobře, takže proběhl přesun a život se začal postupně vracet do nějakých kolejí. A co cyklistika?

Po návratu jsem si dala od kola týden dva volno a můžu říct, že mi to prospělo. Začala jsem se na tréninky těšit, užívat si to a kolo jsem si zase zamilovala. Teď jsem ve fázi, kdy každým tréninkem a závodem se do toho dostávám víc a víc. Je to změna oproti trápení v Jablonci. Trénuji daleko míň, což však neznamená, že bych se flákala nebo že by to bylo jednoduché! Paradoxně se cítím silnější. Mám tréninkový plán od Honzy Vokáče (Team Bike Březová). Týdně se dostávám ke čtrnácti hodinám. Přežívám hlavně pro pondělky, kdy mám volno :-). Jednou, dvakrát týdně silnice, to samé bike. Víkendy jsou většinou závodní.

Pověz nám něco o Jablonci, co Ti nějvíc utkvělo v hlavě?

První, co se mi v Jablonci a obecně na severu zalíbilo, bylo, že tam spousta lidí sportuje, jsou aktivní, žijí sportem, tady u nás se to tak moc nevidí. Z pohledu tréninků je to hlavně tréninková skupina, na tréninky nás jezdilo kolem patnácti. U nás na skupinu narazím možná tak v úterý s Vikym. Další rozdíl je materiál, dostávali jsme na sezónu rámy a závodní kola, zázemí bylo super. Co ale cítím nejvíc a jsem za to moc ráda je, že Březová je malý team, vztahy jsou lepší, komunikace je pro mě také jednodušší, jsem doma, jsem v pohodě. Všechno se to vzájemně prolíná a já jsem opravdu ráda, že i přes veškerý strach jsem se odhodlala vrátit. Stejně tak jako jsem ráda, že jsem dostala šanci jít do Jablonce. A že jsem to nezvládla dotáhnout do konce? Tím spíš obdivuji všechny a speciálně každou holku, kteří to zvládli.

Chceš-li světu něco drobného sdělit, zde je prostor ;-).

Na závěr bych chtěla poděkovat všem, kteří při mně stáli, ať už v Jablonci (speciálně mému příteli za trpělivost a lásku), nebo doma (mamince a tatínkovi za podporu). Velký dík patří trenérům, kteří se snažili mi pomoct. Strašně moc si toho vážím.

*******

Děkuji Kateřině za odpovědi, které budou cennou inspirací pro všechny mládežníky v Karlovarském kraji. Na sobotním Březovském biku byla Kateřina nejrychlejší ženou, tak snad má do ježdění vskutku zase chuť — držíme palce.