Dvě stříbra pro Karlovaráky z ME Xterra Italy

Můj první velký mezinárodní zahraniční závod, Evropská tour a zároveň Evropské mistrovství Xterry-to je Xterra World Tour Italy – Sardegna na tratích 1,5 km plaváni, 32 km kolo, 10 km běh. Závod původně nebyl v mém plánu, ale když jsem se dozvěděla, že tam razí i kluci z X-teamu BaNo a mají volné místo, tak jsem se rozhodla jet a otestovat něco nového. Jen mě trochu mrzí, že jsem se na závod nemohla připravit úplně podle mých představ. Končil mi letní semestr, tudíž začínalo zkouškové, času na trénink málo a navíc jsme ještě řešili problémy s mým kolem. Napřed to byly problémy s brzdou, poté s novými koly a nakonec ještě rám. Tak jsem se skoro na mém biku nemohla svézt a trénovala jsem, na čem se dalo. Kvůli těmto problémům mi taky uteklo pár závodů, naštěstí jen krajských.

První triatlon, který jsem měla v plánu, byl Xterra Žluté Lázně. Na ten jsem pomalu ani neměla čas se soustředit. Vzhledem k mému časovému presu jsem si naházela všechny zkoušky do jednoho týdne, abych to měla co nejdřív z krku. Všechny zkoušky mi naštěstí vyšly, jak jsem potřebovala, tak jsem si již poslední týden v květnu mohla začít užívat prázdniny. Zpět k Xterra Žluté Lázně – vzhledem k tomu, že voda měla cca 8 stupňů, tak se plavání podle pravidel zrušilo. Ale ředitel závodu vymyslel místo plaváni běh. Takže se jel duatlon na tratích 3 km běh, 26 km bike a 6 km běh. Tento závod mi vůbec nesedl. Asi to bude tím, že běh není moje úplně oblíbená disciplína a pěkně jsem vytuhla. Ale výkon to nebyl úplně nejhorší – celkové 5. místo v ženách a 2. místo v kategorii.

V pondělí po závodě mě čekala poslední zkouška, pak domů, zabalit a hurá na Sardínii. Vyráželi jsme ve středu ráno, abychom stihli trajekt ve 23:30. Posádku našeho auta tvořil Tom Eberl a Pavel Santo (X-team BaNo), Lukáš Trapp (Start), já (TJ Olympionik Cheb), spousta zavazadel naravných až ke stropu a kola na střeše. Poté nás čekala noc na trajektu, kde jsem se prospali a ráno v 8 hodin už jsme byli ubytovaní v apartmánu.

Odpoledne jsem si jeli projet trať biku. Počasí bylo příjemné, sem tam mrak, na kolo ideální. Kluci na tomhle závodu byli už loni, trať znali, tak jsme se vyhnuli zbytečnému bloudění. Trať byla dost písčitá a kamenitá. Z počátku mě to i vyděsilo. Říkala jsem si, že umřu při prvním kole a to jsme měli při závodě jet 2 kola. Ale při dalším projetí v pátek se mi trať zalíbila a těšila jsem se. V pátek jsme stihli vyzkoušet i moře. Museli jsme ale v neoprenech, voda měla necelých 17 stupňů. V sobotu jsme jen relaxovali. Počasí nebylo nic moc, v noci pršelo a bylo zataženo. K večeru jsme si šli projít běh. To už jsem měla vážně strach. Půlka běhu byla po sypkém písku na plážích,mezi tím kameny a úzké cestičky mezi trnitými keři. Místní specialitou jsou 2 houpací můstky nad kanálem, které se při průběhu slušně rozhoupou do všech stran. Říkala jsem si, že to pro mě bude boj o přežití.

V náš den D, v neděli, jsme se probudili do jasného dne, sluníčko pálilo už v 8 hodin ráno. Kluci avizovali, že při tomhle počasí to bude peklo. Rozhodla jsem se vzít si na bika camelback. Nejen kvůli vedru, ale taky kvůli váze kola. Na trati bylo hodně úseků, kde se kolo muselo nést a nebyly zrovna krátké. Na start do nedalekého campu jsme dorazili po osmé hodině. Slunce už pěkně pálilo. Start byl naplánovaný na desátou hodinu, ale depo bylo plné už v devět. Tolik kol jsem snad v životě dohromady neviděla. Jak se blížil start, vzduch začala prorůstat nervozita všech závodníků. Pořadatelé nás nasměrovali na start na sousední pláž, která se během deseti minut zaplnila k prasknutí. Plavalo se v neoprenech. Elita byla postaveno o 100 metrů napřed a za ní jsme stáli v lajně my ostatní – Age groups.

Odstartovalo se a začal boj o přední místa. Mě bylo uštědřeno nemálo kopanců do hlavy a do břicha. Ale co jsem v životě nezažila – během plavání mě někdo nejmíň třikrát stáhl pod vodu. Plavala se dvě kola o 750 metrech s přeběhem po pláži (samozřejmě zase v sypkém písku), následoval přeběh do depa pod sprchami. Sundat neopren,obléct boty, helmu, camel, popadnout kolo a vyrazit na kolo.

Trať jsem celou znala, takže nebyl problém. Jen mi moc nesedla slaná voda, kterou jsem cítila v puse ještě půlku prvniho okruhu. Cestou mě předjíždělo hodně chlapů, s čímž jsem počítala a vždycky jsem se s nimi svezla. Po prvním výjezdu přišel technický sjezd, po kterém mě čekalo nemilé překvapení. Koukla jsem se na rám a mé gely nikde. Říkala jsem si, že je to dobré, že mám ještě tabletu. Ta mi ale taky po dalším sjezdu ulítla :-D. Tak aspoň že jsem měla ten camelback a jonťák. Kolem trati leželo spoustu věcí(taštičky, bidony, gely, pumpičky), tak jsem si říkala, že aspoň nejsem jediná,kdo takhle ztrácí věci. Při druhém okruhu na kole jsem už začala cítit únavu.

Po sesednutí z kola jsem zažila strašnou věc. Moje nohy se rozhodly stávkovat a nešlo mi se rozběhnout. Moje krize bohužel trvala celý běh, sypký písek mi k rozběhnutí nijak zvlášť nepomohl a po kamenech jsem se belhala a zakopávala. V druhém kole jsem zavadila o něco na cestičce mezi keři a setkala jsem se tváří v tvář s pískem. Byla jsem tak hotová,že jsem před sebe ani nestihla dát ruce. Běh ubíhal tak pomalu, závoďáci mě míjeli a já s tím nemohla nic udělat. Ale cíl se blížil a já na konec dorazila za úžasné atmosféry povzbuzujících diváků. Kluci už na mě čekali v cíli, také celí zničení. Všichni jsme si odvezli slušnou sbírku puchýřů a Pavel dokonce i vyvrknutý kotník.

Večer nás čekalo slavnostní vyhlášení a Xterra after party. Český tým byl úspěšný – já jsem skončila na 2. místě, Pavel 2. místo, Tomáš 6.místo, Lukáš 11.místo. Kromě nás tu byli i jiní reprezentanti Česka – Matera 2. místo, Klakurka 2. místo, Zadák (kategorie elite) 10. místo.

Vyhlášení pro nás bylo ale zklamáním. Nedostali jsem žádné medaile ani diplomy. Myslím, že každý by ocenil aspoň malinkou medaili z takhle velkého závodu, jako památku. Jinak celý závod byl na vysoké úrovni, organizačně velice dobře zvládnutý, jen tahle „maličkost“ to kazila. Večer se after party povedla, Češi opět nezklamali a zavírali hotel :-).