Kořenovka opět očima Štafle

V sobotu se již po třetí jel snad nejdrsnější závod našeho hobitího kraje – CHebská čtyřicítka. Ve své omezenosti jsem se rozhodla, že právě tento závod bude můj první po Nebojsovské přestávce. A jak jsem slíbila, podělím se o své zážitky s těmi, co nedorazili.

Startovní lajna

Počasí vypadalo celý týden na zrušení závodu, ale pořadatelé měli i tento prvek pevně v rukou a počásko bylo, řekla bych, tak akorát na závodění. Sešlo se asi 80 bláznů, kteří pocítili touhu si zmasakrovat zadnici a totálně zablátit kola. Kluci měli před sebou 40 km zážitek, my holky „pouze“ 30 km. Musím zde přiznat, že jsem lobbovala s Tomášem za rovnoprávnost obou pohlaví argumentem, že nejsme žádný křehotinky vyžadující úlevy, ale já osobně jsem v průběhu závodu v duchu děkovala, že má žádost nebyla vyslyšena :).

Karel na závodě doprovázel Hanku. Sice zdržoval, ale Hanka byla asi ráda :-).

Startuje se tradičně do hnusnýho kopce a pak už je celý závod jen v lese, po jehličí, bahně a kořenech. I přes upozornění pořadatele, že to letos fakt klouže a zvláštního varování na úsek hlubokého bahna to nikdo nezabalil a tak jsme vyrazili vstříc sadomaso zážitku.

Modré šípy

Celá trasa byla dokonale značená, že i já cestu do cíle našla bez zaváhání. Pravda, v jednom úseku jsem se musela i smát, myslím že to bylo jen jednou za celý závod, kdy bylo asi na 2 m 5 šipek značících směr, ale pořád lepší než šipka žádná. Bahnitý úsek byl značen poskakujícím pořadatelem a rozhodně byl zkouškou umu každého závodníka. Já klasicky propadla. Tedy doslova. A ustlala jsem si v tom smradlavým hnusu. Prostě jsem dala na Peťuli slova „tady už do dali všichni „… všichni kromě mě :). Takže jsem zbytek cesty smrděla jako kanál.

Monika hapala do bahna a Karel přidržoval kolo

Cesta se místy měnila v uzounkou cestičku, kterou byste normálně jen těžko hledali, ale nikde nechyběli pověstné kořeny. Myslím, že to letos pořadatelé s těma kořenama opravdu přehnali a nanosili jich tam víc než se dalo snést. Všechny do jednoho kouzaly, různě se kroutily a schovávaly do mokrý trávy. Prostě to chtělo ocelové nervy, sílu mužských paží a pořádně vypolstrovanou sedačku. Mě z toho chybělo asi všechno, takže si romantický závěr po rozkvetlé louce vůbec nepamatuju a upřímně jsem byla ráda, že jsem dorazila do cíle s časem, za který by se styděl i vozíčkář.

Bratři v triku - Péťa Jícha a Jiří Podhajský

V cíli klasicky možnost umytí kola, výborný guláš s pivem a příjemné posezení s přáteli. Vyhlášení bylo – jestli můžu hodnotit – mnohem dřív než předešlé ročníky, a tak jsme byli ušetřeni nepříjemných prostojů. I přes tu hrůzu jsem také vyfasovala placku a igelitku hezkých cyklo cen.Za zmíňku jistě stojí i přítomnost sanitky,která nebyla naštěstí potřeba a SOS auto, které v případě potřeby odvezlo závodníky, jejichž kolo či údy nevydržely tu zátěž, do cíle.

Závěrem můžu jen poděkovat klukům z Pomezí za super závod. A jak řekl Tomáš, tenhle závod dělají 4 lidi a já musím s radostí říct, že se jim nedalo nic vytknout. Vše klaplo, aspoň z té naší druhé strany.

Zasloužená odměna v cíli

Výsledky
Fotky: Iva a Karel Rousovi, František Klingora, Petra Rousová, Dalibor Blažek, Standa Cabal.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML značky:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>