Lance Armstrong: Nesvázaný a nefiltrovaný — 1. část

Tento týden si tým Discovery Channel pro rok 2006 v Austinu užívá první setkání této zimy. Na soupisce samozřejmě chybí jméno Lance Armstronga, který své tretry pověsil na hřebík po rekordním sedmém vítězství v řadě na Tour de France minulý červenec. Dva týdny před tréninkovým kempem se server VeloNews setkal s Lancem Armstrongem v Austinu, aby zaznamenal jeho výstřely na rozloučenou se třinácti lety, během kterých byl profesionálním cyklistou.

Následuje plné znění rozhovoru , který je rozdělen do dvou částí. Toto je část první, ve které si odpočatý, ale stále ultra-zaneprázdněný Lance Armstrong nebere žádné servítky, komentuje odchod do důchodu, tým Discovery, Francouze, své nejtěžší výzvy z Tour, svou taktiku, svůj život před a po rakovině, pomoc pacientům s rakovinou, bojování s problémem dopingu a hlavního sponzora nadcházející Tour of California. Může být v důchodu, ale je zanícený jako vždycky.

VeloNews: Jako „jezdec (v důchodu)“ figurujete na soupisce týmu Discovery Channel na tréninkovém kempu v Austinu. Jaké jsou vaše pocity ohledně tohoto vašeho zařazení na seznam?

Lance Armstrong: Jsem rád, že jsem v důchodu. Užívám si život v důchodu. Jsem příliš zaneprázdněný — a, vlastně, přestože jsem na týmovém seznamu pro kemp, bohužel budu pryč více než půlku doby trvání kempu. Snažím se z některých věcí dostat, abych tam mohl být víc. Těším se na to, přestože nejsem soutěže schopný a nemám žádné úmysly jet vedle mladých kluků, kteří se za sedm osm měsíců — nebo dokonce méně — budou snažit o veliké úspěchy, ale stále miluju ježdění a když budou kluci ve městě, můžu se zapojit, rozhodně bych povyskočil a byl s nimi. Pořád je to věc, kterou se snažím dělat, snažím se jezdit každý den. Ale jsem z formy.

 
VN: A jak vidíte svoji přítomnost na závodech příští rok. Pomůže?

LA: Nevím, na kolika závodech budu. Ještě jsem si s týmem nebo Discovery nebo Johanem (Bruyneelem) nesedl a neptal se, kdy mě budou potřebovat, kdy mě nebudou potřebovat… nebo co mohu dělat na dálku, buď ze Států sledováním závodů v televizi nebo sledováním dynamiky na webu. Preferuji více pobytu ve Spojených Státech.

VN: Co chcete dělat? Jaký druh rad chcete poskytnout?

LA: Nemyslím, že mohu přidat mnoho. Právě jsem skončil sedm let s Johanem a vím, jak to dělá. Je plně schopný… jenom budem sedět u telefonu a říkat „jo, máš pravdu,“ „jó, máš pravdu“. To je to, co jsem vždycky dělali: „Skvělej nápad, jo, máš recht.“ Byly časy, kdy jsem otevřel pusu a on mě do ní praštil, otevřel svou a řekl tu samou věc, kterou jsem se chystal říct já. To se stalo tolikrát. Třeba dělali klony dávno, nevím. Ale je plně schopný… jsem o tom přesvědčen.

Teď, jedna věc, která je asi pravdivější, nebudu schopen sedět v klidu — myslím, i když jsem závodil, vzrušoval jsem se a volal jsem Johanovi do (týmového) auta a pokaždé řekl: „Podívej. Musíš přestat s voláním mi do auta.“ Tím myslím: Jede se Paříž-Roubaix a (říkám): „Nedělej tohle, řekni jim tohle, co takhle to, co takhle ono?“ Myslím, že to bylo trochu moc. Pak si vypne reprák u telefonu, chápeš?

VN: Jako jediný sedminásobný vítěz Tour de France máte unikátní dědictví , to je něco, co bude trvat dlouhý, dlouhý čas. Ale toto dědictví bylo prakticky ignorováno na prezentaci Tour 2006. Je to něco, co vás šokovalo? Nebo jste to čekal?

LA: No, nebyl jsem tam. Když mi pak volali a řekli mi to, musím být upřímný a říct, že mě to opravdu nepřekvapilo. Pokud zvážíte všechno, co se stalo, a zvláštní chování L’Équipe a (Jean-Marie) Leblanca, a těchto chlápků, ne to mě opravdu nepřekvapilo. Víte, věc, která pro mě byla uklidňující byla, že nejenom Johan byl opravdu uražen, ale vypadá to, že uražen byl každý — mimo (francouzské týmové šéfy) Marca Madiota a Erica Boyera a Jean-Marie Leblanca a L’Équipe.

Každý říkal: „Počkejte, to jsou voloviny.“ Ale to je v pořádku. Popravdě, Johne, nezajímá mě to. Mám svých sedm Tour a ty mi nevezmou. Mám všechno, o čem jsem v cyklistice vždy snil, plus milión dalších věcí. Jsem doma, jsem šťastný, jsem zdravý, mám své děti, mám celý život před sebou. A pokud vás Jean-Marie Leblanc v Paříži okatě ignoruje? To je kapitola knihy „Koho to ku-va zajímá“.

VN: Lidé říkají, že většina z těchto sedmi vítězství na Tour byla nenamáhavá, zatímco vy jste několikrát řekl, že jezdec, který trénuje nejtvrději, je ten, který vyhrává. Když se ohlídnete zpět, co byla vaše největší úsilí, abyste vyhrál Tour a co si o sobě myslíte, když jste tato úsilí zvládl?

LA: Určitě byla nejtěžší Tour 2003. Zdaleka, jak všichni víme. A úsilí, která přišla během Tour 2003 byly také ty nejvíc vyčerpávající, nejbolestivější zkušenosti ze všech sedmi let, ze všech let mé kariéry. Myslím časovku v Cap’Découverte, kde jsem doslova chtěl slézt z kola.

A opět, tento vztah mezi Johanem a mnou (byl rozhodující). Tím myslím, normálně říká Johan: „Vedeš si skvěle, vraždíš je. Pokračuj v tom.“ Nemám rádio (vysílač) v časovce, takže jsem mu to nemohl říct, ale říkal jsem to sám sobě: „Chci jenom slézt z kola Nemůžu už dál šlapat.“ A řekl mi, aniž by věděl, co jsem si myslel: „Lanci, jenom nepřestávej šlapat.“ Tak hrozné to bylo.
 
V ostatních letech, i když vypadaly jednodušeji, měly extrémní obtíže, když jsem byl na limitu. Povícero v raných letech, protože to byla explozivní, třicetiminutová maximální úsilí. Hautacam (v roce 200), Sestriere (v roce 1999) byla krátká úsilí, asi 15 minut; Alp d’Huez v roce 2001 bylo dlouhé úsilí, všechny časovky jsou dlouhá, tvrdá úsilí, ale člověk má více kontroly a jenom se dostane do rytmu a zná svůj práh a snaží se tam zůstat. Joux-Plane v roce 2000, stejná věc, málem jsem odstoupil (když jsem se vyčerpal). Ale nebyly bez námahy.

Rozumím tomu (komentáři) a nebudu se moc vracet k Francouzům. Ale pro ně to bylo tolik neatraktivní, ty moje jízdy. Že byly robotické, byly bez námahy, postrádaly šmrnc, Ne něco, na co byli zvyklí. Chci říct, že milují toho kluka, který se tam dostane s „maskou“ a udělá velký obličej a opravdu ukazuje, jak se tvrdě snaží.

Ale můj pohled a perspektiva, že stejný výraz, který měl, aby ukázal, jak jede tvrdě, znamenal, že tak tvrdě nejede. Zatímco jsem to vzal z druhé strany a řekl: „Budu vypadat, že vůbec nejedu tvrdě, protože to je tvář moderní cyklistiky.“ Sportovci se na sebe všichni dívají, ředitelé sledují v autech televizi živě, koukají na favority; trenéři, přátelé, rodina to sledují doma, koukají… lidé rozumí cyklistice, takže zavolají svému klukovi v (řekněme) Nikonu: „Matty, vypadal příšerně, zejtra ho musíš mít.“

Takže můj přístup byl celou dobu, že jsem vypadal kompletně neutrálně a nechal jsem je hádat. Ale neutrální k vypadání silný. I když máte špatný den, prostě vypadejte opravdu dobře. V nejhorším, udržte klidný obličej. To byl můj přístup.

VN: Na příklad v Luz-Ardiden v roce 2003, když jste upadl a málem znova upadl a pak jste byl na limitu a věděl jste, že musíte zaútočit, abyste získal čas, co jste si vlastně myslel, když jste se odpoutal?

LA: No, nebylo mi ten den dobře. Byl jsem natolik dobrý, abych získal 10 sekund, 15 sekund, 25, 30 a potom 40 a na vrcholku člověk moc nezíská, protože se to začíná hodně narovnávat. Jet na kole do kopce jsou mnohočetná, mnohočetná, mnohočetná, mnohočetná zrychlování. Myslím, že kolo pořád zrychluje a zpomaluje.

Někdy ty změny necítíte. Alpe d’Huez v roce 2002, dokonce i (časovka) v roce 2004, to byla konstantní zrychlení do kopce. Ale toho dne (do Luz-Ardiden), přestože jsem získal čas, cítil jsem, jak mě kolo zpomaluje, takže jsem ho pořád musel udržovat v chodu. A nebyl jsem skvělý. Byl jsem více zoufalý než jsem byl dobrý.

VN: Bylo něco, o čem jste přemýšlel?

LA: Neměl jsem stanovený časový obnos. Jenom jsem jel na vrchol tak tvrdě, jak jsem mohl. Jediná věc, o které jsem přemýšlel, protože jsem byl zoufalý, z důvodu, že jsem byl zoufalý, byla, že by bylo skutečně ponižující ztratit tu Tour v poslední… předposlední (horské etapě). Nechtěl jsem skončit takhle, ten rok.

VN: Před svojí vítěznou sérií na Tour de France a před rakovinou jste dosáhl některých ohromujících vítězství na tak mladého jezdce — USPRO, etapu na Tour a MS v 21 letech, dvě celková Tour DuPonts, Fleche Wallone a klasiku San Sebastian. Je pravda, že sláva a relativní štěstí, kterého jste tenkrát dosáhl bylo dost, aby uspokojilo vaše ambice a proto jste vážně neuvažoval o pokusu vyhrát Tour de France?

LA: Jo. Jo, jo, byl jsem spokojený s tím typem jezdce, soustředěného na ty závody a samozřejmě dobře placeného, který pořád byl týmovým lídrem, který ale také v těch letech (1993-96) jezdil na Tour a který viděl rozdíl mezi sebou a pravými závodníky na Tour. Ne, byl jsem plně spokojený. Mohl jsem tenkrát ukončit kariéru. Chci říct — když jsem skončil v roce 98 Paříž-Nice, pomyslel jsem si: „Měl jsi skvělou kariéru a dokázal jsi nějaké dobré věci.“ A i když jsem byl nemocný (s rakovinou) a nemohl jsem najít tým, měl jsem ten samý pohled, který říkal: „Podívej, děláš dobrou práci, jsi lídr týmu, vyhráváš klasiky, vyhráváš etapy na Tour,“ myslel jsem, že jsem býval tak dobrý aspoň abych se dostal do týmu v roce 97, 98, což jsem nebyl. Kromě jednoho týmu. Ale byl to špatný pohled… samozřejmě.

VN: Mimo své úspěchy jste měl také nějaké zneklidňující porážky, obzvlášť v raných částech své kariéry, jako třeba v Lutych-Bastogne-Lutych a Amstel Gold Race, kdy jste dokončil několikrát druhý.

LA: Jo, měl jsem mnoho druhých míst, dokonce když se ohlédnu na Curych ve svém prvním roce, svém druhém velkém profesionálním závodě. Druhý tady, druhý v San Sebastian (v roce 1994), druhý na Paříž-Nice (v roce 1996)…

VN: Bolely tyto porážky opravdu? A udělalo to z vás lepšího jezdce, když došlo na Tour?

LA: Chápeš, celý nápad, že bych byl zklamán z porážek a že bych opravdu jel domů a analyzoval, co se stalo, celých posledních sedm let by bylo úplně jiných. Pokud by se mi to stalo — no, několikrát se mi to stalo. Během let byly okamžiky, druhý na Amstelu o půlku galusky a takové věci, cítil jsem se bídně. Prostě jsem byl pro okolí nesnesitelný. To byl rozdíl v mém přístupu pre- a post-nemocně. Zkrátka, i kdybych prohrál MS o galusku a byl druhý, myslel bych o tom při jízdě domů v dodávce, že by bylo pěkné vyhrát.

Ale nemůžu… a skutečně, skutečně jsem si zamiloval toho kluka… Jana Ullricha… ale pořád nemůžu pochopit, jak může na konci Tour říct: „Dobrá, jsem druhý. Mám z toho dobrý pocit.“ Nerozumím teď té mentalitě. Kritizuju Jana, nekritizuju každého, kdo skončí druhý, ale už to není můj pohled. Nebyl v posledních sedmi nebo osmi letech. A možná to bylo proto, že jsem byl nucen přemýšlet o situaci vítězství nebo porážky, když jsem byl nemocný. Podle mě není žádné druhé místo. Buď vyhraješ nebo ne. Prostě si za posledních osm let neuvědomuju jediný moment, kdy jsem byl spokojen s druhým místem, pokud to nebyla etapa na Tour de France, kterou jsem získal čas na hlavního rivala — kromě toho to byla trochu výhra.

VN: Teď když je vaše kariéra skončena, jsou nějaká tajemství, o která se s námi ještě chcete podělit? Třeba o MS v Oslu, o Tour 99 nebo Tour 2003, kdy jste do závodu nevstoupil zdráv a vstoupil do něj s nějakými problémy…

LA: …s karambolem na Dauphiné a s tím, že čas mezi Dauphiné a Tour nebylo dobrých několik týdnů.

VN: Měl jste o sobě tehdy pochybnosti?

LA: Ne, ne. Neměl. Zkrátka, týden před Tour 2003 jsem si myslel, že jsem dobře připraven. Myslel jsem si to. Mýlil jsem se. Ale nikdy jsme nebyli hodně… prostě jsme měli strategické věci, které obcházely, ale na konci jsme se snažili být transparentní vůči tisku a lidem, kteří se ptali. Obecně, nesedím zde a nesnažím se pokrýt věci cukrovou polevou. Rozhodl jsem se — ne, nech je poznat způsob, jakým myslíme a způsob, jakým si myslíme, že se to přihodilo.

Budu muset přemýšlet (o otázce). Nemoc jsem nikdy neskrýval a, naštěstí, jsem nikdy nemusel skrývat zranění. Pokud jsme v týmu měli slabiny, snažili jsme se přemísťovat a skrývat, to samé dělají i ostatní týmy. V našem týmu, pokud někdo vidí jednoho z klíčových kluků, že se trápí, pak se s tím vypořádáme a rotujeme ten den ostatní — necháme je táhnout a pracovat dřív.

VN: Pomáhání pacientům s rakovinou a získávání peněz pro jejich případy se stalo velkou částí vašeho života. Máte o své práci s rakovinou nebo vašich pacientech nějaké speciální příběhy, které se zachytily ve vaší mysli?

LA: Mám mnoho příběhů. Denně dostávám příběhy. Některé z nich jsou jenom na ulici, některé na Závodě pro růže, některé během Tour naděje, některé z nich lidé, kteří přišli na Tour (de France). Ale jsou jich doslova tisíce, desítky tisíc, pokud ne stovky tisíc těchto příběhů, které jsem dostal od lidí. A to je to, co chtějí. Chtějí se podělit o svůj příběh a chtějí vědět, že jsem jej slyšel. A nemusím doopravdy něco říkat. Pouze chtějí vědět, že jsem poslouchal.

A jsou to dvě věci. Je neuvěřitelně nešťastné, že jsem ty příběhy poslouchal, protože je nešťastné, že kdokoliv z nás musí poslouchat takový příběh. Je nešťastné, že někdo musí poslouchat můj příběh. Ta nemoc je nešťastná. Ale zároveň je neuvěřitelně povzbuzující — přesto. Vždycky bylo a i dnes pořád je, když vím, že to, co jsem udělal na kole, pomohlo jednomu nebo dvěma, nebo deseti nebo možná několika stovkám lidí, nicméně zasáhlo to mnoho lidí.

Bylo mnoho dní, kdy to byla neuvěřitelná armáda, kterou měl člověk za sebou. V těchto dnech mi pomohli přenést se… a pořád mi pomáhají. Život není jako když ležím na pláži každý den a piju pina colady, život je tuhý. Jsou tu údery a pořád tu jsou těžké momenty v mnoha věcech. Dokonce i v cyklistice, pořád toho samozřejmě poslouchám mnoho. Ale v otcovství, v životě v blízkosti, chápeš, pořád se na ně (pacienty s rakovinou) můžu spolehnout jako na spolujezdce.

VN: Vždycky jste byl výřečný, co se drog týče. Stále si pamatuju Tour 99, rok po skandálu Festiny, kdy jste vyhrál prolog a řekl jste: „Komentáře předpokládají, že jsme všichni nadopovaní. To je nesmysl. Jsem tu… abych viděl, jak se cyklistika znovu prosadí a abych ujistil lidi, že jsme šampióni.“ A během odpočinkového dne v Le Grand Bornand jste držel řeč, že: „Můžeme si vybrat, kterou ze dvou věcí budeme dělat. Můžeme se pokusit zlomit Tour de France, která je tu nekonečně nebo se ji můžeme spravit. Naneštěstí jsou stále lidé, kteří ji chtějí vidět odcházet. Nejsem jeden z těchto lidí.“ Nikdy jste si ve svých prohlášeních nebral servítky a dokonce jste daroval UCI mnoho peněz na přístroje testující drogy. Pokud byste měl možnost, udělal byste to samé přesně stejným způsobem?

LA: Udělal jsem všechny tyto věci a jsou jiné věci…

VN: …a lidé stále zpochybňují vaše motivy, proč jste to udělal. Obzvlášť lidi v Evropě.

LA: Víš, jedna z nejzajímavějších věcí je, že… na příklad e-mail, který jsem poslal před Tour 2003 nebo 2004, opravdu povzbudivý pro kluky jako (organizátoři Tour) Leblanc a (Patrice) Clerc, (Hein) Verbruggen (z UCI) a (Dr. Leon) Schattenberg a Daniel Ball, který tenkrát byl v ASO (organizátor Tour) a Johanovi a mnoha lidem. Řekl jsem: „Kluci, musíte udělat víc. Pomluvy v pelotonu jsou takové a musíme hledat tohle…“ Bylo to s nimi na plně profesionální úrovni… žádné tiskové prohlášení. Máte tolik chlápků, kteří chtějí dávat tisková prohlášení a dělat tiskové konference. To jsou voloviny. Nefunguje to. Jediné, co to dělá, je ruinování sportu.

Způsob, jak udělat změnu, je sednout si se zodpovědnými lidmi, kteří to řídí a říct: „Tohle by mohlo pomoct… Neříkám, že to pomůže, ale mohlo by to pomoct, takže to sledujme, něco s tím udělejme, nedovolme, aby se to stávalo, protože to povede ke špatným věcem pro nás všechny.“

A proč jsem posílal ten mail, když jsem ten nejšpinavější k-kot v pelotonu? To je směšné. Proč byste utráceli peníze (za testovací mašinu)? Ok, lidi můžou říct: „Ohó, to je jako když Al Capone koupí policejní auta pro policii.“ Kecy. Udělal příliš mnoho jiných věcí.

Zase nejsem — a opravdu ji respektuju — ale nejsem (držitelka světového rekordu v maratónu) Paula Radcliffe s billboardem v ochozech, který říká: „EPO podvádí, pryč s ním!“ a všechny tyhle věci. A myslím, že mediální klika, a zesilující klika, to chce. Chtějí někoho, aby se tu postavil a našponoval se až k nebi a řekl, že je čistý a všichni (ostatní) jsou špinaví, a vy všichni špinaví chlapci, odejděte.

To nemůžu udělat. Nevím… můžu vstát a říct: „Podívejte, jsem čistý.“ Ale nemůžu říct, co udělal Jan Ullrich. Nemůžu říct, co udělal Ivan Basso. Nemůžu vám to říct, takže proč bych je obviňoval, což je to, co dělají tihle idioti, pro každodenní ospravedlnění? Můj přístup pro ně nebyl dost agresivní, ale zároveň jsem svůj přístup musel rozdělit mezi dělání dobré věci a chránění svého sportu. Sport, který mě živí, živí mojí rodinu, živí moje děti, živí celý průmysl doma, živí fanoušky, po celém světě živí desítky miliónů těch, co přežívají rakovinu — myslíte, že vstanu a řeknu to? Za prvé, nevěřím tomu. Za druhé, nemyslím si, že je to pro nás dobré. Když jsem to všechno řekl, pokud je to boj mezi mým a jejich přístupem, prohráváme ten boj. Svět, obzvlášť evropský svět, svět tisku si vybral, že si bude libovat v popisu senzací ohledně toho. Když jsem to řekl, už to nadále není můj problém.

VN: Co si myslíte o tom, že Amgen (vynálezce umělého EPO) je hlavní sponzor Tour of California?

LA: Musím říct, že jsem byl opravdu překvapen, když jsem to oznámení viděl. Ale v žádném případě jsem nebyl dotčen. Myslím si, že to od nich byl odvážný krok. Epogen, Aranesp a všechny věci, které vyrábějí jsou skvělá léčiva. Jsou fantastická, zachraňují životy.

Tleskám Amgenu za to, že Tour of California podporuje. Docela otevřeně, uráží mě celý ten povyk… a nebyl bych překvapen, pokud by (sportovní komentátor Sunday Times) David Walsh stávkoval. Je to tolik rozvratné.

Konečně, Amgen nevydělává na neetických sportovcích, vydělává prodejem život zachraňujících léčiv. A musím ti říct, že jako pacient s rakovinou jsem produkty Amgenu užíval, a můžu říct, že opravdu fungují.

Myslím, že je to skvělé. Máme zbrusu novou soutěž, která má několikaletý závazek. Vypadá to, že to bude velmi kvalitní soutěž v perfektním čase během roku, bude to skvělý způsob, jak ukázat naše jezdce, a skvělá příležitost pro všechny týmy z celého světa, aby přijely a využily ji jako přípravný závod.

Jakožto fanoušek cyklistiky, budete na to opravdu nadávat? Nemáme dost závodů (v Severní Americe), a pak dostanete skvělý závod s dobrým sponzorem, potom se lidi naserou? Ne, odmítám…

Druhou část čtěte zde

Tento článek autora Johna Wilcocksona vyšel na serveru VeloNews.com v článku Lance Armstrong: Unfettered and unfiltered – Part 1. Čtete překlad článku.