Mediku ovládli březovští Belgáni

Medica maraton, jeden z několika málo silničních závodů v Karlovarském kraji, vstal z mrtvých (na onom světě pobyl pouze jeden ročník) a pro cyklisty nachystal prosluněné okruhy o délkách 86 km a 120 km a 11. mistrovství republiky lékařů a farmaceutů k tomu. V kapitánském voze jel Luboš Hranička. Na Vítkově hoře se na startu nesešly davy lidí, spíše dostatečné startovní pole. Většina chrtů se soustředila na delší trať. A kdo na ní byl ve hře o přední příčky? Vezměme to po stájích, protože právě toto dělení se v sobotu 4. 6. 2011 ukázalo jako klíčové.

• Team Cube vyjížděl na dlouhou trať jen ve dvojici Radek Krummer a Ondra Stránský. Míra Brill se vydal na kratší trať, kde vyhrál. Radek patřil k velkým favoritům.
• Team Bike Březová, soudě dle dresů béčko belgického nároďáku, vyjížděl v sestavě 3+1, tj. Vašek Viktorin, Pavel Kodl a Radovan Fišer, plus trenér silničářské rychlostní skupiny Tomáš Viktorin (SKP Sokolov). Papírově byl tento tým největším favoritem již před startovním výstřelem, protože Vašek je junior druhoročák na republikové výkonnostní úrovni a Pavel – řekl bych – výkonnostní amatér rovněž na republikové úrovni, bronzový z nedávného Mistrovství SAL.
• Konkurencí hochům z Karlovarského kraje byli ostří hoši ze severu – Hnízdil Team, tj. Vojta Marvan, Dan Aichinger a Lukáš Šustr.

Šlo však o závod jednotlivců. Každý jezdec se do cíle musel dostat chtě nechtě sám… A že to někdy celkem bolelo. Podívejme se na závod z pohledu cestujícího v první skupině, autora článku.

Ve čtvrtek jsme si v rámci tréninku sokolovských příznivců rychlostní cyklistiky projeli většinu tratě (foto Hlinky) a v pátek jsem se po zralé úvaze e-mailem přihlásil na kratší trať. V sobotu ale zaargumentoval Péťa Ontko a byla z toho delší trať. Řekl jsem si, že pojedu full gas a až to nepůjde, tak to nepůjde.

Celou stradu od přehrady do Bečova vedl, jak jsem již napsal, Luboš Hranička. Na sklo se mu lepila sestava Šmoulů. Po nějakém čase se jezdcům ustálil tep a ozvaly se močové měchýře. Někdo si poodjel, někdo přibrzdil, ale Viki, ten se nechal tlačit a zvládnul to za jízdy bez ztráty kytičky. Ve Vodné byl odpískán ostrý letmý start a do Bečova peloton dovedli Belgáni z Březové. Do kopce směr Háje vyrazil Radek Fišer s Radkem Krummerem st. Prvně jmenovaný ovšem pokračoval ve vysokém tempu, až z toho byl náskok sto metrů. Nešlo o únik – jak si však i týmoví kolegové mysleli – ale o sólo pro sponzory. V kopci nás pozdravil Víťa Hanuš. Před Krásnem na pilu zatlačil Vojta Marvan a najednou byl celý peloton pohromadě. Ve sjezdu do Bečova se odpojili Vašek Viktorin a Radek Fišer, ale ve městě je opět lehce pohltila skupina.

Do cesty se postavil kopec na Novou Ves, který je v první části dost prudký. Záleží ovšem na výkonnosti a hmotnosti… Takže někteří jeli tempíčko, jiní se ťavili a jiní řekli sbohem a šáteček. Nahoře na vlnkách si poodjel opět Radek Fišer, zřejmě nespokojený s tempem skupiny. Do Pramenů se už ale jel kolotoč a svištělo to. A kde se vzal, tu se vzal, kopec do Mnichova. Radek a Viky st. se usadili na čele a chvíli se je nikdo neodvážil předjet, ale to bohužel trvalo jen chvíli, pak se tempo zvýšilo, ale stále celkem pohoda. To se favoritům nemohlo líbit. Pohromadě v tuto chvíli jeli: Radek Krummer, Ondřej Stránský (Team Cube), Dan Aichinger, Lukáš Šustr (Hnízdil Team; Vojta Marvan – nejsem si jist), R. Fišer, Pavel Kodl, Vašek Viktorin (Team Bike Březová), Tomáš Viktorin (SKP Sokolov), Jan Šíma (Auto Pneuservis Svatava). Péťa Ontko (Team Bike Březová) zůstal pod Novou Vsí.

V Mnichově na nás čekala občerstvovací stanice, kterou by však jezdci unisono přivítali raději cestou do kopce, ne z kopce. Když jsem u těch nedostatků, tak dále – ale to není chyba organizátorů, jen typická práce silničářů, nebezpečný (!) nepořádek na silnicích po zimě, a zatřetí – a to už je věc organizátorů – cílový kopec plný kamínků a štěrku.

Cestou z kopce pod stoupák do Tisové si Vašek s Pavlem (TBB) řekli své ano a bylo vymalováno. Opět jsem doufal v poklidné tempo, ale najednou se po levici přehnal modrý stín a za ním Radek Krummer. Radek F. (TBB) následoval, za ním Vojta, Dan, Lukáš a další. Vašek neskutečně nastupoval, ale trojice byla pořád pohromadě. Dotáhnul se do ní Radek Fišer, naopak zaostal Pavel Kodl, ale nahoře se trojice shodla, že počká… a milá čtveřice zahájila úprk.

Po rozbitých cestách dokodrcala do Otročína a pak směr Teplá. Tady už Radek F. hlásil svým kolegům křeče a únavu a poohlížel se po mechanickém voze sportovního direktora Honzy Vokáče. Ale pořád to ještě šlo vydržet, nohy se točily, tak jsem jel. U Teplé dělil skupinu uprchlíků a pronásledovatele jen kousek. Vzadu za pilu tahali hoši Hnízdilů. Vašek ale zavelel ale zrychlení… No když myslí, tak co můžu dělat…

Popíši situaci vepředu: Radek F. byl poměrně zoufalý, protože měl křeče, nohy bolely, v bidonech jen vodu, slunko pálilo. Pavel byl v o něco lepší situaci, ale směřoval stejným směrem. Radek Krummer – zde nevím, ale asi tušil, že ho nic příjemného nečeká, a tak se na špicích moc neohříval. Vašek měl jiné starosti… a pak zavelel: „Jde se na to!“ Ráďa Krummer a Šmoula nástup. A znovu. A znovu. A nakonec to byl Radek Fišer, koho už Radek K. nepronásledoval. Byla to pro mě dost tragikomická situace… bez sil a mám jet v úniku nějakých 40 km? Takže jsem ani moc nepospíchal. Ale pak se nohy zlepšily, jel jsem, a navíc se přiřítil Pavel. Vzadu tedy Vašek s Ráďou – a Vašek teď rozhodně nikam nespěchal. Naopak my s Pavlem jsme pelášili, ve stálém tempu a s obavami. Křeče přišly i na Páju.

Za Útvinou na rovinách si Pavel s Radkem užívali své. Na konci nejdelšího stoupání, které takřka už jen vyťapali, viděli větší skupinu pronásledovatelů úplně dole, což jim popohnalo kyslík do motoru a optimisticky valili dál, ale jak říkám, bylo to na hraně, protože lýtky/stehny cukaly křeče sil už moc nebylo.

Velká skupina však uprchlíky sjížděla… pak se odpojili Vašek s Ráďou. A v jednom kopci pak Vašek odpáral Radka, dolétl k Pavlovi a Radkovi, vzal je pod křídla a odvezl domů :-). No, tak nějak to bylo ve stručnosti. Vašek měl skutečně sil na rozdávání. V Hlinkách jsme už byli v dobré náladě, ale stále jsme zodpovědně šlapali a do cíle dojeli skoro vedle sebe.

Můj osobní zážitek byl velice silný kvůli týmové spolupráci (třeba jako Museeuw, Bortolami, Tafi v r. 1996). Pochopil jsem, že nadšené zvedání rukou domestiků při vítězství lídra ve spurtu není jen gesto pro fotografy… také bych ty ruce zvedal. Asi jako každý, i já jsem si těch 120 km fyzicky pořádně vytrpěl. Přidaly se k tomu ale obavy, strach v úniku… sjedou, nesjedou nás, vydržím, pokazím…? Z těžké pohody na startu byla najednou nejistota. Ale postupem času ze nejistota změnila v odhodlání. Takže tolik ve stručnosti má zpověď. A vzkaz soupeřům? Dávejte si na mé parťáky pozor! :-).

A ještě další borec na konec: Honza Vokáč udělal… za jízdy… tyto krásné fotky – díky!