Sokotrans očima Štafle

V sobotu se konal snad nejdiskutovanější a taky nejfotografovanější závod poslední doby. A u takové mediální akce nemůžu nebýt. Takže jaké že to bylo tentokrát?

Původně jsem se po této, dle mého názoru těžké trati, chtěla pohybovat pouze jako divák, ale bylo to jinak. A tak jsem se svým oblíbeným číslem 23 vyrazila na trať. Novou zkušenost získala hned při startu, kde jsem stála hned v první řadě vedle závoďačky Dády. První řada není fakt moc příjemná a Dádu jsem viděla opravdu jen asi 5 sekund a pak už jen oblak prachu.

SOKOTRANS CUP ´08 from Jan Sokol on Vimeo.

Dopolední start

Terén na motokrosové trati, kde probíhala asi polovina závodu, není moc fajn pro kola. Hrozně se prášilo, vymleté cestičky od vody a hluboký písek v zatáčkách. Jela jsem pomalu, bála se rozjet, protože když jsem začala brzdit tak jsem šla do smyku… asi špatná technika brzdění či co… ostré kameny v zatáčkách budily respekt, který se např. v případě Tomsíka ukázal oprávněný. Prý pro pobavení hojného diváctva si tam pěkně lehnul a pak vypadal jak po potyčce s medvědem. Což mu ale nebránilo dojet celý závod a usmívat se do foťáku.

Jirka potkal medvěda a přepral ho.

Takže jsem se tam tak ploužila, bych přežila. K nelibosti malých bikerů, kteří hlasitě fandili na největším hupu a bodovali skoky, jsem se k žádnému neodhodlala. Cesta v lese vedla do kopce. Pěkná pěšina plná kořenů a měkké hlíny. Ve třetím kole, kdy mě machérsky předjela Tereza ze Spořitelny, jsem z důvodu efektivity a lepšího času slezla a trochu popoběhla… prostě tlačit kolo bylo rychlejší, než šlapat. Tuto metodu využívalo více borců, ale nejvíce mě uchvátil Honza Sokol. Nikdy jsem si nevšimla, že by běžci měli tak pěkně vymakaný lýtka. Při pohledu na něj jsem se trochu zapomněla a tak ztratila drahocenné sekundy :). Nahoře jen krátká rovinka a šup na tolik diskutovanou indiánku.

Mé skóre 3:1. Spadla jsem hned v prvním kole ale pak už se statečně držela v sedle. Taky bych se trochu zastavila nad rychlostí, kterou byla indiánka sjížděna. Svou trapnou rychlost zde nebudu prezentovat a přes rady Palinka „musíš to pustit “ jsem nepřekročila ani 20 a prsty zuřivě mačkaly obě brzdy. Pravdou je,že každým kolem jsem trochu zrychlovala, ale ta zatáčka dole byla pro mě smrtelná. Tak teď ty rychlosti. Kája se svým přetočeným tahcometrem 56, Radek 49,9, Pepa 48 (a to byl nemocinkatej) no a stres pro mě – Dáda 43. Tak to je hustý. Pak už jen pěkná, technická cesta zakončená obrovským kořenem na vrcholku kopečku a hurá do dalšího kola a pak ještě 3x.

Veteráni III s tratí problém neměli a housky je potěšili. Nejvíce Pedra.

Takže když to tak sečtu, bylo to náročné, ale zase ne tolik jak jsem si myslela. Fakt je že po dojetí jsem si přísahala, že už žádné cross county, ale znáte to člověk ty traumata rychle uklízí… Dle ohlasu trať se většinou líbila, byla netradiční, prostě jiná. I přes můj vcelku negativní pohled na bezpečnost tratě se nic vážného nestalo, nějaká odřenina a pád na nos :). Dokonce ani Tomkin nespadl. Pro diváky jistě byla trať vyloženě atraktivní, protože mohli vidět závoďáky polovinu trasy a pro závodníky bylo příjemné povzbuzování, které se neslo celým závodem.

Spešl

Mužskou část závodu jsem už sledovala jako divák a tady bych přinesla pár pohledů.

Nejpohodovějším bikerem byl bezesporu Lukáš. Úžasná vyrovnanost, žádný stres a úsměv do objektivů ho provázel celým závodem. Pravdou je že asi ve 5 kole totálně vystresoval Káju, který ho dal o kolo, hláškou „přidej brabčáku, nebo tě dojedu“ a Kája opravdu zaspurtoval :).

První kolo, Luboš už s náskokem, Míra ještě za ním.

Moc rychle jel taky Radek, asi zapomněl že ty páčky na řídítkách jsou brzdy, protože je vůbec nepoužíval. Luboš kromě toho, že jezdí fakt rychle, takže jeho fotky jsou trochu máznutý, umí taky jezdit po zadním kole a přitom jednou rukou mávat. Myslím, že až půjde Večerníček do důchodu, tak má šanci. Kájoš jako vždy ladil a byl celý Scott a nechtěl Radkovi půjčit kolo na blbiny. Tukani měli nový a moc pěkný dresy a Martina jezdí na závody proto, aby nemusela vařit oběd :-). Tolik asi z drbárny s.r.o.

Hlavně nemyslet…

Karel a Radek, nerozlučná dvojice. Podobných bylo více – Grobi a Tomkin, Pavel Kodl ml. a Ondra Vávra.

A jdeme na omáčku. Ať si kdo chce říká, když není, je to na nic. Na pivko jsme si museli přes silnici, ale jinak bylo vše. Teda nebyla plazmová televize pana starosty, ale zato byl gril. Masíčko vonělo, pivo studilo a ve stanu bylo fajn…V lednici měli i šampus :). Kadibudky byly… bez dveří. Cyklisti se prostě nestydí…

A jaké bylo vyhodnocení? Byly medaile… moc pěkný, i s pohárem, taky pěkný. Byly obálky s bakšišem, musím se začít brát vážně, už mé druhé vydělané peníze za kolo :) a byly rohlíky. Prostě velký rohlíky ve tvaru číslice. To mi přišlo moc pěkný, akorát že si chtěl každý kousnout, až jsem dvojku ztratila úplně… tak snad zachránila nějakého hladového na pokraji smrti :)

Vítězky s pečivem v ruce – zleva Dáda, Pereza, Petra.

Oranžáda

Takže co na závěr. Nemohu přinést žádná zásadní negativa. Bylo zázemí, byly ceny a že třeba konkrétně já mám tratě raději lesní, je můj problém. Myslím, že ti z druhé strany byli spokojeni, a obavy, které panovaly, vzaly za své.

Honzovi a jeho teamu patří díky za uspořádání dalšího pro nás pěkného odpoledne a Fázovic rodince zase díky za zázemí, které snad ani chválit netřeba. Myslím, že závod se povedl i přesto, že nebyl podporován městem Březová, což se některým jevilo jako velké plus při minulém závodu :).

Jiří Čechman

S drzostí sobě vlastní si neodpustím malou jedovku. Do článku se mi moc nechtělo, myslím že tak trochu scestné připomínky především Jirky mě odrazovaly. Bohužel pro něj, jsem byla právě v sobotu oslovena pár lidma, kterým to přišlo fajn. A většinou to byli, pardon, chlapi staršího věku , kteří o tom něco vědí a snad se třeba i z části podílejí na takových akcích. Poslední třešničkou byla žádost pořadatele Skalky, abych přijela na závod a něco pak napsala. Jak je vidět, ne každému pořadateli vidina, že bude „rozmáznut na internetu“, přijde tak urážlivá a z pozorovatele, který si závody sám odjede a pak mluví o svých subjektivních pocitech, špatný pocit nemá. Problém není v tom, že ten kdo nic nedělá, ví vše nejlépe, ale v tom že jen někdo umí snést kritiku a adekvátně na ní reagovat. Problém je v tom že tu někdo obhajuje svůj závod slovy „k tomu se nebudu vyjadřovat“. Problém je v tom, že jediná reakce je předhazování dobré vůle a odhodlání, při čemž ani jedno není upíráno a za KAŽDÝM článkem je poděkování. Možná kdyby sis, Jirko, pořádně přečetl, co je psáno, už nadpis jasně říká, že toto není hodnocení. Je to jen osobní pohled závodníka.

Trojka

K tvé analýze, jak by článek měl vypadat, se vyjadřovat nebudu, je na každém jak si článek pojme. A já standardně začínám popisem tratě a končím cenama :). Ještě k opakovanému předhazování, že kritizuje ten, kdo nic nedělá. Jak by to vypadalo, kdyby všichni jen pořádali? Pro koho by to pak z dobré vůle dělali? A že se něco nelíbí? Tak se k tomu postavím čelem a příští rok to těm pisálkům natřu v podobě napravených kritik. Tohle je reakce, kterou asi čekáme my z druhé strany. Já sice bikový závody nepořádám, i když mám např. zkušenost s plaveckýma a střeleckýma závodama, ale pořádám něco jiného. A na konci každé té akce rozdám dotazníky kde žádám o kritiku právě proto, abych příště byla zase o kousek dál k dokonalosti. Protože když připravuji další, vytáhnu ty trapárny těch z druhý strany a podle toho se řídím, protože já to fakt vidím jinak než ti, pro koho to dělám… a ono to funguje.

Ostravaci

Takže zase někdy, někde… asi na Skalce :))

Fotografka – Štafle