75,24km- převýšení 2 542m – start v 9h – 12stupňů, dešť, zima, vítr.
Po vydatné snídani, vyrážíme na start. Prší, je nám zima až z toho Mírovi chcípnul tachometr a při tom nás stačila natočit i televize. Mně se povedlo výborné interview: Prý jsme z Československa. „To už jsem fakt stará struktura“! Po dvou kilometrech nájezd do prvního kopce. Stoupání je tak prudké, že mají všichni na „kašpárka“. Na osmém kilometru mi úplně došlo, chytla jsem křeče do břicha a nemohu dýchat. Slezla jsem tedy z kola jako první a šest set metrů tlačím. Beru si magnesiovku, při nalézání padám z kola, otočené sedlo musí narovnat Míra a už se divně kouká, co se to se mnou děje. Krize přišla příliš brzo! Stále nás předjíždí špalíry bikerů a bikerek. Znovu se rozjíždím a společně stoupáme už desátý kilometr.
Začíná sněžit. Asfalt se mění na podmáčenou šotolinu, terén už je tak těžký, že tlačí všichni. Třináct kilometrů jsme jeli rovné dvě hodiny. Dalších 1100 metrů stoupáme pěšky až na vrchol. Jmenuje se Idjoch (2700mnm). Těch 1100 metrů jsme šli dvacet minut. Míra tlačil obě kola. Já se oblékala, upadl mi banán a švitořivá dívčina mi pro něj skočila do strouhy. Bylo to velmi milé. Nahoře se oblékáme, Mírovi nabízím noviny, ne ke čtení, ale aby si je vsunul do návleků, udělala jsem totéž. Sjíždíme dolu. Zima nám byla jen na prsty u rukou, přestože teplota klesla na tři stupně C. Dole se svlíkáme a pokračujeme po krásné vrstevnicové cestě ještě překrásnějším údolím a já si v duchu říkám, proč tam nejsem pěšky jen s těmi hůlkami. Předjíždíme pár teamů, ale ztráta je veliká.
Opět stoupáme na vrchol Kobleralm (2000mnm) Už je mi lépe, už mohu dýchat. Nestačím si ani uvědomit, že jsme už nahoře a opět sjíždíme dolu. Na úpatí kopce je krásný single trail. Normálně bych si ho krásně vychutnala, ale po té krizi, nejsem schopna kontrolovat kolo pod sebou a raději slézám. Posledních 26 km vedlo údolím kolem řeky Inn až do Scuol. Občas se prostřídala z šotolinovou cyklostezkou. Míra se chytá dvojice a rozjíždíme tempo. Pro zatím stačím se silami a uvisela jsem. Dojíždíme skupinu, ve které jsou dva smíšené teamy a předjíždíme je. Do cíle je to jen šest km. Snad to vyjde. Na jednou se před námi objevilo koryto, kde jsem uvízla s těžkým převodem, to mě stálo dost sil a hlavně ztrátu těch dvou míst. Přichází další záchvat, opět nemohu dýchat. Rozjíždím se poslední dva kilometry. Ve sjezdu jsem to málem nedobrzdila a skončila v plotě. Míra prohlásil: „To snad není pravda“.
Celkový čas etapy 5:42h nám vysloužil 45. místo a propad na 29. místo celkově s celkovým časem 16:18h. Na startovní blok B ztrácíme 23 minut. Z toho vyplývá, že jsme se dnes propadli do bloku C. Celé toto psaní napsal Ládi. Já jen diktuji, protože jsem K.O. Dnes jsem totiž musela ještě vyprat a na pasta-party jsme jeli lanovkou, dost to foukalo a to mě fakt dostalo. A k tomu je nutné dodat, že sedíme s Kašpim na palandách v požární zbrojnici, kde spí 18 chlapů a 2 dívky. Není tu okno ani sprcha, jdu spát…