Špalkovi & Transalp 2008: 4. etapa Scuol – Livigno

Transalp77,15km- převýšení 2 618m – start v 9h – 14stupňů, dešť, , minikrupky, zima, vítr.

Noc proběhla v klidu, přestože kolem mě spalo 18 chlapů a z toho jeden manžel. Snídaně byla opět velmi bohatá, ale já zjišťuji, že sním už jen jeden krajíc chleba a víc nic. Kašpi s Mírou snídají v pohodě a já odbíhám na WC. Mám dosti smíšené pocity, včera jsem nemohla dýchat, dnes nemohu jíst, jak to asi dopadne?

Na start chodíme čím dál tím později, vše už bylo seřazeno, takže stojíme v bloku C, pěkně vzadu. V 9 hodin vyrážíme, špalír se pohnul a my vyrážíme do úzkých ulic města Scuol. Po osmi stech metrech stoupáme po pěkné asfaltce. Kopec je to hustej, ale není tak prudkej jako včera. Má jen 10%. A to je přesně to, co mi vyhovuje, dá se to ušlapat i udejchat. Rozjíždím se a předjíždíme soupeře, jede se mi dobře. Na desátém kilometru přichází šotolinová cesta, kde to vůbec nejede. Fouká vítr a Míra mě pomáhá, seč mu síly stačí. Na rovině do háku a v místech kde jsou „houpačky“ mě vždycky strčí, kus jedu setrvačností a pod vrcholkem mě dotlačí nahoru.

Mirka

Dojíždíme na Pass da Costainas (2200m). Oblékáme se a jedeme krásným širokým údolím dolu. Jsou tam krásné single-traily. Po loukách potkáváme plno pěších turistů. Jsou to krásná vyhlídková místa k posezení, je to prostě nádhera. Kolem jsou zasněžené vrcholky Alp, krásné zelené pastviny a v tom spousta bystřin, které projíždíme. Brodů a potůčku jsme projeli snad asi dvacet. Jediné co mě vadí je silný vítr a sníh, který začal padat. Pálí mě prsty, protože jsem si vzala krátké rukavice.

Po občerstvovačce přichází druhý jedovatý kopec Dös Radond. Začínají mě ukrutně bolet záda, pálí mě, brní mě, chytají mě křeče. Míra mi pomáhá, jak může, tlačí mě a nebo se držím za popruh camlu.Někdy je to dost nebezpečné, ale na chvilku to pomůže. Dojíždí nás český team ITChallange, tedy Ota s Pepou. Podivují se Mírovo výkonnosti. Konečně vrchol! Sjíždíme dolu kolem bystřiny, kde byl poměrně technický trial, občas to bylo dost na hraně, ale požitek jízdy to byl. Aspoň necítím ta záda.

Přijíždíme k jezeru Lago san Giacomo. Opět úžasná příroda, hodně turistů, fanoušků. Škoda, že opět odbočujeme do kopců a začínáme stoupat na 2000m. Na kamenité cestě už to nemohu se zády ani vydržet. Chvílemi si myslím, že se asi rozbrečím. Do toho všeho ještě fouká ten studený vítr. V dálce vidím horizont, šňůru bikerů a já se uklidňuji, že za horizontem už pojedeme dolu, ale omyl, stále se stoupá. Celým neuvěřitelně dlouhých pět kilometrů. Konečně jedeme dolů a objevují se krásná panoramata kolem jezera Livigno. Jenže „ouha“ cesta je tak metr a půl široká a hlavně není ničím jištěná, chybí zábradlí, stromy nebo keře a to se dost bojím jet rychle, protože každou zatáčku, kterou bych nedobrzdila bych skončila někde dole ve strži.

KašpiDo cíle je to už jen pět kilometrů, ale poslední kilometr byl opět dost těžký výjezd v terénu a to už jsem opravdu jela z posledních sil. Přijíždíme do cíle, kde stojí Kašpi a co je až dojemné, podává nám R2 a já jsem ráda, že máme další etapu za sebou. Posledních pět kilometrů jsem si přála postel a tlačenku :). Celou etapu jsme ujeli za 5:51:20 a to nám vyneslo 33. místo v etapě a v celkovém bodování jsme se propadli na 30. místo. Trať je úžasně zajištěna, stále kolem nás projíždějí motorky, ovšem dnes přibyl i vrtulník, který zachraňoval jednoho účastníka, který nezvládl sjezd. Heslo dne: Kašpi je nejlepší máma.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML značky:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>