60,71km – převýšení 1 454m – start v 9h – 22st (rano), vedro až dusno, slunečno.
Snídaní jsme si uvařili u auta. Vyrážíme na start, když přijíždíme do Andala je pod mrakem a na mě padá únava a poprvé jdu na start celkem s nechutí, přestože je to poslední etapa. Navíc jsem zjistila, že mám již poloprázdný camel, z litru a půl jsem měla už celý litr na zádech, jenže ne v camlu, pravděpodobně je děravý. Startujeme opět z bloku C. Na startu je úžasná atmosféra, lidé se to snaží užít, předvádí se, kdo vymyslí větší bláznivinu, někdo si na hlavu narazí pankáče, druhý veze maňáska na helmě, někdo zas vlaječku na sedlovce. Moderátor odpočítává poslední vteřiny do startu poslední etapy a mezi lidmi začíná panovat úžasná euforie.
Had se pomalu táhne a já vím, že první kopec má být jen 3 km, snažím se to vydržet. Přichází sjezd po šotolině, ale je to docela hustý, protože je tam dost lidí, je to brzo po startu, radši se nechám předjíždět. Po chvilce přichází poslední těžký kopec celé TransAlp. Pěti-kilometrový kopec, který měl místy až 19% stoupání, protože to bylo stále velmi brzy po startu, bylo to kolo na kole a šlo o to, kdo udělá první chybu. Stále nás překvapuje, jak jsou všichni dobří, protože všichni šlapou i v těch prudkých stojkách, u nás už by se to dávno roztrhalo. Najednou Mírovi někdo kříží cestu, stáčí se směrem ke mně až mě vytlačil do trávy. Říkám si, že to nemůžu ustát, ale ještě jsem to vybrala a stále jedu nahoru. Tak tenhle kousek by se povedl.
Do cíle ještě zbývá cca 52 km. Začínají mě opět bolet záda. Snažím se střídat polohy, chvíli jet ze sedla, protahovat záda. Dobré je, že na 22. km bylo už jen 10% stoupání a terén se tam mírně vlnil, takže bylo možné záda protahovat. Záda povolují a já cítím, že nohy pošlapou. Na ten 22. km jedu co to dá, protože jsou to poslední výškové metry celé TransAlp a chvíli mě to až dojímá a říkám si, že jestli to vydržím, tak se v cíli fakt rozbrečím. Snažím se najet každou minutu, protože vím, že nás čeká 3 km downhill na který nás upozorňovali a že máme uhýbat těm, co ho pojedou, aby si ho mohli užít. Když jsme dojeli na místo, vypadalo to tam, jako obrovský trychtýř. Z louky se sjížděli lidé a zastavovali se u úzké cestičky, kde začínal sjezd a všichni stáli, čekali jsme tam snad 10 minut, než se špalír pohnul.
Mezitím jsem sledovala, co se děje kolem, jakýsi maník to vzal po louce, nezvládl to, klečel na zemi a ruce měl mezi nohama, v obličeji zoufalý výraz a cosi kvílel. A já si říkala, že to radši půjdu, jenže oni to šli všichni. Tretry klouzaly po kamení a chůze byla dost nesnadná, mám pocit, že si kolo dělalo, co chtělo, začaly se mi rozepínat sucháče u treter. Jednou mi ujely nohy, že jsem skončila pod kolem, které mě praštilo do krku, říkala jsem si, jak je dobrá helma i při chůzi.
Spodní pasáž byla místy jezditelná, ale i tak tam bylo spousta nebezpečných, volných kamenů. Mírovi i mě spadl řetěz. Po mírném zdržení vyrážíme po asfaltu směrem na Ranzo, kde je první občerstvovačka. Míra si bere vodu a mě přestože vytekla půlka camlu, voda stačí, mám ještě flašku. Valíme to po silnici dolů a na 35. km najíždíme na šotolinové serpentiny, cesta je dva metry široká a místy není vidět za zatáčku. Cesta byla prokládaná kameny zalitými do betonu. Po pěti kilometrech najíždíme na cyklostezku mezi vinicemi a dojíždí nás peloton asi osmi závodníků. Rozjíždí se tempo, ale najednou jsou slyšet brzdy a Míra si raději drží odstup, aby nedošlo na posledních kilometrech ke kolizi.
Když přichází první kopeček, balík najednou zvolnil a já s Mírou jdeme dopředu a balík jede za námi, zůstaly v něm však jen dvě dvojice. Jede se proti silnému větru, který fouká od jezera Lago di Garda. Je cítit i opar a já si říkám, už budeme v cíli, ale chybí ještě pět kilometrů. Míra už mi musí pomáhat. Jeli jsme opravdu dost rychle. Najednou vjíždíme do areálu, poslední zatáčka a my se s Mírou chytáme za ruce a vjíždíme do cíle. A mě se derou slzy do očí, že jsme to oba bez úhony přežili. Pořadatelka nám dává na krk medajle, (pro Tomáše: „takže ty medajle přivezeme“) a všude kolem stříká šampáňo, lidé kolem mávají vlajkami, všichni se objímají a gratulují si k překonání sama sebe. Byl to neuvěřitelný pocit radosti. Brečím. Mám pocit, že jsem takovou radost nepocítila ani při dojezdu závodu, který jsem třeba vyhrála.
Čas etapy 4:07h, pořadí v etapě 29, celkově 30. místo v celé Transalp s časem 49h35min. První Mixed tým dojel s časem 35h16min, poslední Mix měl čas 70h45min. Nedojelo 10 smíšených týmů, takže v cíli bylo z původních 72 dvojic 62 a my Špalkové byli 30.
Nejlépe jsme zajeli 2.etapu ( 24.místo), nejhůře 3., kde jsme dojeli 45. To jsem měla problémy s dýcháním. Pro mě byla nejhorší 3.,4. a 7.etapa, Míra měl velkou krizi v 6.etapě.
Večer jdeme na pasta-party, kde má kromě oficielního vyhlášení, každý účastník, který dojel do cíle, obdržet cyklistický dres „Finisher 2008“. Náhle se zatáhlo a začaly padat první kapky a my všichni čekali, jak pořadatelé vyřeší nesnadnou situaci s předáváním dresů pro 1200 lidí. Dokonce i elektrika vypověděla službu, nešla tedy ani zvuková aparatura, ale padají i reklamní oblouky, ale hlavně lidé se nemají kam schovat před prudkým lijákem. Stojíme u palmy, kde je cedule s výsledky a tak jí zvedáme a vytváříme tak přístřešek. Najednou se před tribunou začala tvořit fronta, tak i my s cedulí odcházíme pro dresy. Přidávají se k nám i ostatní závodníci a pořád je úžasná nálada. Míra vyzvedává dresy a můžeme tedy spokojeně odejít.