Stačí málo a turista, který jezdí na kole do práce a do Nebanic na pivo, se vydá kolmo do Aše zkusit, jestli zvládne xterru – letos mají jenom krátkou neboli dětskou verzi. A tak v sobotu ráno v 8 hodin čekám na kopci na Romana s Vencou, abychom společně „výletním“ tempem vyrazili do Aše, na zádech batoh s botama a plavky a s nejasným tušením, že to nebude žádná procházka. Už cestou se ukázalo, že pojem výletní tempo je pro každého jiný, zkratka přes les nás zavedla krásnou vyhlídkovou jízdou až do Halštrova, kde jsme v půl desáté zjistili, že máme ještě nejmíň 3 km před sebou a právě skončil čas pro prezentaci. Docela se mi ulevilo, ale byli jsme bez problémů zaregistrováni i v 9:45, takže žádné důvody, proč to neabsolvovat, jsem už v zásobě neměl. Rozjetý jsem dokonale a na úvod mají pořadetelé dvě zprávy – dobrou a špatnou. Takže dobrá – odpadá sjezd po úvozem po trávě v lese, kde jsem se loni často seznamoval s matičkou zemí, no a ta špatná – jedou se tři kola, takže stoupání po startu je jedno navíc.
Před desátou jdu do plavek – na tak krátké plavání nebudeme tahat neoprény, pravil Venca, a krátká ochutnávka vody rychle mění plány pro první část – tedy nedoplavat úplně poslední, ale přežít to a vylézt vůbec z vody živ. Nevím proč, ale vždycky mám pocit, že trať plavání je delší, než kolik se píše, a tady to bylo hódně dlouhé. No aspoň jsem se moc nezpotil, po vyplazení se z vody rychle nazouvám boty, rvu se do trika a helmy a hurá na cyklistickou část.
Ten kopec tam opravdu zůstal a určitě je strmější než loni, hned v první zatáčce potupně podklouznu a musím kousek pěšky. Naštěstí jsem hned naskočil a pak už to šlo, sem tam jsem někoho dojel, dokonce i předjel, byl jsem předjet vítězem o jedno kolo – do kopce jede jak já z kopce a po třech okruzích jsem konečně zpět na hrázi a hned po přezutí se vydávám na běhoklus lesem. Nejdřív do kopce – nohy bolí, dechu se nedostává a potom zase z kopce a světe div se – nohy bolí ještě víc a dechu se už vůbec nedostává, ale poslední kopeček a jsem v cíli.
Jak je v Aši dobrým zvykem, v cílí čeká občerstvení z vlastní zahrádky – mají vždy napečené buchty, koláče. Ledová voda byla alespoň trochu užitečná, aby vychladila pivo, které dalo zapomenout na strasti a utrpení na trati. Takže pořadatelům patří dík, vítězům sláva a poraženým čest a všem závodníkům uznání. Příští rok to určitě zkusím znovu. Nakonec se přiznám, že domů jsem se nechal odvézt autem a ještě dnes hodně nerad vidím jakékoliv schody ne cestě před sebou.