Jelikož mne běžkařský závod Blatenská desetihodinovka nemsírně potěšil, rád bych o něm rozšířil pozitivní pojem i mezi cyklisty a vůbec všechny, kdo čtou Bikeri.cz. Popravdě řečeno, nepamatuji si, že bych se pár dní po nějakém závodě takhle hodně těšil na další ročník. Blíží se tomu snad jen další desetihodinovka – Dyleňská.
Můj tréninkový týden byl ve čtvrtek i v pátek nabitý, což pro extrémní sobotní závod nebyla dobrý vyhlídka. Pro trénink ale ano, protože co víc si přát než pořádný zápřah.
Večer jsem si tedy sbalil věci. A netroškařil jsem: dvě sady oblečení, troje rukavice čtvery ponožky, jídla jako pro armádu. Jen lyže jsem zanedbal a pouze zbavil starého voskoklistru z Okolo mariánskolázeňských pramenů. V závodě jsem pak použil jen jednu sadu oblečení a polovinu tabulky čokolády. Do Blatné jsem jel přes Plazivec (kopec z Nejdku do Perninku), což byla sněžná rallye. Na parkovišti se naskládalo jedno auto vedle druhého. Všechny věci jsem si nechal v něm s tím, že se k němu během závodu, … kdy přeci bude spousta času, vrátím. Kdepak, pouze jsem jezdil a využíval bohaté nabídky jídla a pití pořadatelů. Namazal jsem dvě vrstvy modrého 0 až -10 a jednu vrstvu tmavě modrého -3 až -7, což drželo a vydrželo celý závod. To, že mi to z kopce nejelo, přičítám i celkově zanedbané skluznici. Oblékl jsem zateplené kalhoty, tenkou a silnější moiru a neprofukavou bundu (jen zepředu vč. rukávů). A honem na start. Ještě ani nesvítalo, bylo 7 hodin ráno. Tam už byli např. Vašek Sinkule, kyrgyzský reprezentant Pavel Chren (Dynamo Biškek), Karel Benda, Michal a Radka Havlíčkovi a další.
K trati. Byla docela kopcovitá. Jak se ale člověk dostal nahoru na největší kopec, tak už měl to horší za sebou a jel takříkajíc do cíle. Takže… začíná se kopcovitě (pár stovek metrů). Přichází hodně dlouhý úsek podél Blatenského příkopu. Tento úsek se mi líbil z celého závodu nejvíc. Byla na něm sice nejhorší stopa (i když… bylo to v lese, takže to pak nebylo zafoukané), ale byl členitý a velice příjemný na jízdu. Kdyby závod vedl např. po Kammloipe v Německu, tak to bych asi nevydržel. Tamější tratě mi přijdou tak trochu jako dálnice. Pak přilo stoupání na Bludnou, která je mimochodem výš než pověstný Smrťák (nebo jak mu kdo říká), kopec z Blatné směr Boží Dar. Odsud se jelo houpavě na rozcestí a sjelo se k druhému (Lesík). Pak přišel můj nejméně oblíbený úsek, který vedl z kopce, ale mně to na něm vůbec nejelo. Kolem vrchu Smrčina se přijelo k silnici a po louce se sjelo do startocíle.
Rád bych poděkoval organizátorům, kteří nám ochotně připravovali a podávali čaj, polívku, sušenky, banány, pomeranče, čokoládu. Co se mi ale líbilo nejvíce: poskytovali i morální podporu a povzbuzovali k další účasti.
Nyní k závodu. Lehce se vám stane, že některé závodníky nepotkáte ani jednou. Většinu ale ano. Na mě udělali dojem ti extra dobří, kteří jezdili mimořádně pečlivým stylem. Každý odraz byl doprovozen dlouhým skluzem, pata lyže pěkně ve vzduchu a díky silným pažím mi na rovině pokaždé frnkli. Zajímavý byl start. Nikam jsem se nehnal, protože pravidlo bylo: nikam se nehnat. A díky za něj. Neřídil se jím ale Karel Rouča, který mimochodem snad jako jediný předjížděl hned v prvním kole podél Blatenského příkopu, kde vedla stěží jedna stopa. Když jsem dvacet minut před uzavřením okruhu přemýšlel, zda jet, nebo nejet, nevěděl jsem, že Karel má o okruh více. Myslím, že to by mi bývalo dodalo motivaci. Už v prvním okruhu jsem si našel parťáky, s kterými jsem objel několik okruhů. Po každém okruhu jsem jedl a pil. A kilometry se hromadily. Po 50 jsem domů psal optimistickou SMS, po 70 už jsem si tolik nevěřil.
Přišla bolest pat a horní části zad a krku. Paty mě bolí ještě tři dny po závodě a budou bolet dál. Načal jsem si je pochody v předchozím týdnu a závod je pěkně dodělal. Zato svaly na zádech a na pažích se mi nejméně zdvojnásobily, to se mi vážně líbí. Asi v osmém okruhu jsem dojel Pavla Chrena, což mě potěšilo a vyrazil jsem do devátého. neubránil jsem se závodění a držel jsem se jendoho kolegy. Do desátého jsem se závodění ubránil, protože jsem vyjel se zpožděním. Objevila se ale druhá míza a já všem ujel a zajel asi nejrychlejší kolo a plný sil dojel do cíle. Do 11. kola jsem se ale nevydal.
Co říci obecně… na tomto závodě si můžete jet, jak chcete. Bufet s příjemnou obsluhou máte pořád po ruce, trať je pestrá a příjemná. Myslím, že přímo svádí k páchání takových zločinů, jako je 100 km na běžkách a více a 50 km pro ženy a více. A co teprve to krásné svítání…
Info o závodě včetně fotek je na webu, o který se stará jeden z pořadatelů a úspěšných závodníků Pavel Fišer. Fotky jsem ukradl z těchto stránek.