Xterra Tří zemí 2009

Závod v terénním triatlonu Tří zemí na Lipně jsme se s bráchou rozhodli absolvovat především proto, že byl vyhlášen jako součást Xterra Czech tour. To,že se jede ve třech zemích jsme se dozvěděli až po navštívení stránek s propozicemi. Ze začátku mě trochu děsily vzdálenosti, na kterých se závod jel- 800m plavání- 44 km kolo – 7 km běh. Start plavání byl v Česku, cyklistická část s převýšením 1200 m se jela napřed v Česku, poté se přejelo do Rakouska, depo bylo v německém Wegscheidu a běželo se opět přes hranice do Rakouska do cílového města Kollerschlagu.

Protože to byla naše premiéra v tomto závodu, vyrazili jsme o den dříve, abychom si mohli projet cyklistickou část. Ubytovali jsme se v kempu v chatce a vyrazili. Přes Lipno jsme museli jet přívozem. Poté nám chvilku trvalo, než jsme našli vůbec začátek, protože se jelo šikmo přes louku, kde ještě šipky nebyly. Nakonec jsme ale první šipku objevili :-). S bráchou jsme si z trati dělali napřed srandu, protože jsme až do Rakouska mimo první louky jeli po asfaltu. Poté přišly prašné a zpevněné cesty. Terénu bylo minimum, zato pěkně výživné pasáže. Trať jsme nakonec dali celou, i když to nebylo v plánu. Ještěže pro nás přijeli naši autem, protože cesta zpátky, dalších 44 km, by byla nespíš nad naše síly.

Druhý den ráno jsme se šli zaprezentovat, odvézt kola na druhou stranu Lipna přívozem a hodit běžecké boty do auta (poté nám je odvezli do depa v Německu). Závod startoval v pravé poledne výstřelem z děla. Lipno mělo necelých 18 stupňů, proto většina z necelých 200 startujících měla neopren. Na startu jsme se trochu uvařili, na přímém slunci bylo přes 40stupňů. Najednou se ozvala rána a celé startovní pole se vrhlo do vody. Plavalo se většinou ve skupinkách. Méně zkušené plavce odnášel proud, tak si trať trošku prodloužili. Já jsem se snažila plavat přímo, napřed se skupinou, poté všichni začali odpadat. Do depa jsem vylézala jako první žena. Sedla jsem na kolo a vyrazila na první kilometry. Výhodou těchto závodů, kde je tak velký počet startujících, je, že máte s kým jet a spolupracovat. I když vám jedna skupinka ujede, přijede za chvíli další. V prvním brutálním kopci mě předjely první ženy, Češky. Nikde na trati se nedalo odpočívat. I když nebyl terén těžký, pořád se muselo makat, z kopce, do kopce, všude. Jedno se ale musí nechat: okolí traťe bylo překrásné, jak z pohádky. Všechno bylo upravené, políčka jak narýsovaná, tráva posekaná.

Když jsem se blížila k běžeckému depu, začla jsem mít strach, jestli tam své boty najdu. Naštěstí byly přímo u mého místa na kolo a mamka skákala z davu a křičela na mě, kde je mám :-). Tak jsem se vydala na rozpálený asfalt na běžeckou část. Zachránily mě dvě občerstvovačky po cestě. Druhá část běhu byla v lese po šotolině, převážně do kopce, ale opět na sluníčku. Cestou jsem předběhla pár lidí a ke konci jsem doběhla jednoho chlápka, který si chtěl povídat. Říkal mi,že už je to jen přes les 7 minut do cíle. Super, řekla jsem mu a zrychlila jsem, abych už v tom cíli byla. Poslední kopeček v lese mi pěkně dal, začala jsem dostávat křeč do stehna. Nakonec jsem jí v závěrečném sprintu rozběhla a vyhrála souboj s rakouskou závodnicí. Byla jsem ráda,že jsem v cíli. Brácha doběhl chvíli po mě, necelé tři minuty.

Celou trať jsem zvládla za 2:59:30,2. Nejelo se mi sice po našem bloudění den předem úplně nejlépe, ale výsledek byl výborný. Celkově ze žen jsem dokončila na 7. místě, 3. z Češek a 1. z juniorek. Musím ale říci, že tento závod byl jiný oprotí těm českým. Byla zde úžasná atmosféra. Každy kdo mohl, tak fandil. Na trati kola jsme přijeli k opuštěnému baráčku, u něho bylo snad patnáct lidí a fandili, řvali, co jim síly stačily. U cíle si každý mohl užívat ovací davu snad stovky lidí při doběhu. I vyhlašování bylo atypické. Nejen že vyhlásili klasické kategorie a k tomu ještě rakouské mistrovství, ještě měli snad 8 kategorií pro štafety, kterých bylo okolo padesáti. Pomalu jsme se ztráceli v tom, co vyhlašují :-).

Nakonec jména absolutních vítězů: Michael Szymoniuk (AUT) a Šárka Grabmüllerová (CZE).

Tento závod si určitě ráda zopakuji i příští rok, protože je opravdu jiný než závody v Česku. Moc se líbil jak nám s bráchou, tak i našemu doprovodu – mamce a taťkovi. Vřele doporučuji všem, co si troufnou na triatlon.