Na začátku bylo slovo … Bahňák, které proneseno v únoru ve vyhřáté hospůdce nepůsobilo nijak zvlášť dramatickým dojmem. No co – pár překážek v blátě, v květnu bude teplo, bude to sranda – takhle a podobně nás přesvědčovala kreativní ředitelka Lenka na schůzi. Týmy jsou tříčlenné vždy s jednou dámou ve středu. No těch odvážných žen zase tolik nemáme, že. Dvě sestry, které jsou pro každou špatnost, ale jak pravil již známý český génius Jára Cimrman: „A není to málo, Antone Pavloviči?“ Našla se i ta třetí sestra a chlapci se také nakonec nenechali zahanbit. Dvě družstva hotová, přihlásit, zaplatit a bude sranda. Takže Roman, Petr, Ondra (náhrada Radka) a Tomáš a holky Lenka a Katka – to byly naše týmy.
Přes zdravotní trable, odstoupení Radka se nakonec sešly oba týmy včetně doprovodu škodolibých fotografů v sobotním poledni v Jižním lomu u Sokolova. Studený máj – v stodole ráj, no dobrý, ale nejsme sedláci, takže účastníky to až tolik netěší. Oba týmy jsou vyladěné do správných barev, zkoušejí se pomůcky a strategie:
Někteří vypadali docela natěšeně, jiní vyděšeně … obuv byla vpravdě klasická:
Po malém asi dvouhodinovém zpoždění se postavil tým 1 na start a tady končí fantazie autora článku, fotky jsou výmluvnější. Snad jen, že Tomáš překvapil naprosto stylovým saltem při skoku a do cíle tým dorazil s úsměvem na tvářích.
Druhý tým vyrazil později a také se nedal zahanbit a trať snad bez problémů pokořil, i ten úsměv v cíli by se našel:
Zpověď účastníků
Katka Kratochvílová (Tým 1)
„Závod na plno splnil moje očekávání, bahna bylo spoustu, sil málo, tým užasnej, díky klukům jsem se i podívala i do cíle. Moje namožené tělo začíná opět spolupracovat a už můžu zase i řídit :-). Jsem docela ráda, že tahle akce se koná jen jednou ročně a máme to úspěšně za sebou, a čestně prohlašuji, že na příští ročník se lépe připravím, abych nebyla až taková brzda, a budu ráda, když se ve stejném složení sejdeme opět na startu. Děkuji všem zúčastněným a Lence, která nás dala dohromady.“
Roman Gogor (Tým 2)
„Po první bahenní lázni se člověk oklepe, něco mu v nitru říká – to je pohoda. Při druhém koupání se vkrádá myšlenka – asi něco není v pořádku. Voda studí, písek v hubě, no nic moc. Při třetím setkání s šedohnědou čokoládou se software vypíná. Pak už jde jen hardware – nohy a ruce. Člověk nevnímá vůbec okolí, jen se soustředí na další a další přichystané překvapení. Tak to jde až do cíle, kde se dostaví zasloužená euforie.“
Lenka Jandová (Tým 2)
Pamatuju si jen prvních 10 vteřin, pak jsem to měla podobně jako Roman, vnímala jsem jen to, že je mi děsná zima, a pak jen: ručkuju, lezu, padám, šplhám, visím, plavu, plazím se, potápím se, dusím se… nechápu, proč to dělám… a zase plavu, lezu, skáču a brodím se… je mi zima a chci být zadekovaná doma… šplhám, padám, brodím se kanálama… přeháním, zas tak hrozný to nebylo :-). S pokorou přiznávám, že bez vydatné pomoci kluků tam snad někde visím ještě dneska :-). Ale beru to jako výzvu na příští rok. Těším se, jak si to s těma, co si mě po letošku nevymazali z telefonu, pořádně užijeme a třeba v hojnějším počtu. Vždyť ona by se ještě nějaká ta sestra našla :-).
