V pátek 28. 9. se v lesoparku na Zlatém vrchu koná již 34. ročník tradičního běžeckého závodu Zlatá míle. Závod odstartují v 11:00 „prckové“ narozeni roku 2007-2009. Novinkou je soutěž družstev – 2 žáci a 1 dospělý. K účasti jsou zvány všechny věkové kategorie. Přihlášky je možné zaslat e-mailem na školu 3zscheb@seznam.cz, osobně organizátorce Mirce Špalkové nebo odevzdat před závodem od 10:00 do 11:00.
4. srpna se jel v Kdyni u Domažlic třetí závod Českého poháru maratonů. Tento závod v Kdyni se pořádal teprve podruhé, přesto jej pořadatelé zvládli na jedničku. Trať dlouhá 110 km s převýšením 3500 m vedla z jedné poloviny také v sousedním Bavorsku, tam především ochota místních byla úžasná (značení trati, občerstvovačky). Jen našinci těsně před cílem na známém vrchu Koráb (772 m) strhli značení, a tak závodníci začali do cíle jezdit z různých stran. Pořadatelé pak bleskově zareagovali a trať přeznačili.
Snad proto, že se jednalo o neznámý závod, přijelo velmi málo závodníků, krátkou trať na 50 km absolvovalo necelých 80 závodníků a účastníků na dlouhé trati nebylo o moc více. Snad to také způsobila nepřízeň počasí, protože závodníkům přes 2 hodiny souvisle pršelo, takže z nich byli pěkní bahňáci! Cíl závodu byl v areálu koupaliště, takže se všichni mohli hodit do gala a na vyhlášení již krásně svítilo slunko, hrála muzika, co víc si přát… a to si Míra konečně došel na to pódium! 2. místo v kat.- 6 h 33 min. Sám o tomto závodě říká: „Příliš mnoho asfaltu, ale jinak pěkný.“
Po těžké nemoci nás navždy opustila bikerka Mirka Rýdlová.
Narodila se 26. 3. 1965 a zemřela 8. 7. 2012.
Přečtěme si Mirky články na Bikebase, třeba o Králi Šumavy nebo jak si kupovala běžky. Ty nám připomenou, jaký měla smysl pro humor, odvahu… uměla podržet!
V lesoparku na Zlatém Vrchu se ve středu 28. 9. 2011 konala 32. Zlatá míle. Běžecký závod pořádá 3.ZŠ již od roku 1995! Závod zahájili malí prckové, kteří závodili na trati dlouhé 60m. Vítězové kat. E Adéla Félová a Václav Vajc zdolali nejlépe trať dlouhou 350 m. Nejpočetněji zastoupená byla kat. D – 700 m chlapci. Startovalo zde 18 závodníků, nejrychlejším byl Lukáš Petrikovič – 2:35,39.
Dlouhou míli – 1660 m běželo celkem 17 dívek a žen! Nejrychlejší běžkyní byla Markéta Petrikovičová s časem 6:51,16. Na dlouhou trať si trouflo 23 chlapců a mužů. Petr Šindler z Mariánských Lázní pokořil dosud nejrychlejší mužský čas a utvořil nový absolutní rekord tratě 4:47,09! Celkem se 32. Zlaté míle zúčastnilo 101 závodníků. Děkujeme všem sponzorům!
Již 15 let dvakrát v roce pořádá 3.ZŠ závody v běhu v lesoparku na Zlatém Vrchu. Ani nepřízeň počasí neodradila na sv. Václava 28. 9. 2010 76 odvážlivců, kteří si v dešti a teplotě 10°C přišli zaběhat. Největší hrdinové byli malí prckové, kteří přišli v hojném počtu a v jejich výkonech je podpořili opravdu obětaví rodiče.
Za zmínku stojí určitě výkony těchto závodníků: Dominika Fialy – který se účastnil dvou závodů (700 m a 1660 m), Markéty Petrikovičové – která vytvořila nejlepší dívčí a zároveň ženský čas ( 6:42,48), Davida Špindlera – který ve svých 15 letech zaběhl historicky druhý nejlepší čas Zlaté míle od roku 1995 (4:57,36)! Kompletní výsledky.
Fotky zítra.
60,71km – převýšení 1 454m – start v 9h – 22st (rano), vedro až dusno, slunečno.
Snídaní jsme si uvařili u auta. Vyrážíme na start, když přijíždíme do Andala je pod mrakem a na mě padá únava a poprvé jdu na start celkem s nechutí, přestože je to poslední etapa. Navíc jsem zjistila, že mám již poloprázdný camel, z litru a půl jsem měla už celý litr na zádech, jenže ne v camlu, pravděpodobně je děravý. Startujeme opět z bloku C. Na startu je úžasná atmosféra, lidé se to snaží užít, předvádí se, kdo vymyslí větší bláznivinu, někdo si na hlavu narazí pankáče, druhý veze maňáska na helmě, někdo zas vlaječku na sedlovce. Moderátor odpočítává poslední vteřiny do startu poslední etapy a mezi lidmi začíná panovat úžasná euforie. Pokračování článku
74,62km – převýšení 3 041m – start v 9h – 21st ve stínu (rano), vedro, slunečno.
Opět stojíme na startu (400mnm) a podařilo se nám startovat opět v bloku C. Ale znovu přicházíme pozdě, takže stojíme až na konci, což ale vůbec nevadí, pojedeme už jen na pohodu („cha cha“) Podle itineráře měl být začátek vlnitý a na desátém kilometru stoupání až do 23. km, jenže hned po startu je kopec zaťavovák, prostě Mírovi nestačím. Dojedu ho s vypětím všech sil, chvíli se držím, ale cítím, že to dnes asi nepůjde. Prostě se stoupá hned od začátku a začíná být pěkný vedro. Na 10. km vyjíždíme na šotolinu a terén hned ztěžkne, je zajímavé, že i po šesti těžkých etapách mají závodníci mezi sebou rozestupy sotva tří metrové, někoho předjíždět je opravdu umění. Po třech kilometrech mě už bolí záda a stále se dívám na tachometr, kdy už to peklo skončí. Míra mě tlačí, co může, vždycky mě ještě postrčí, abych jela kus dál. Vůbec nechápu, kde bere tu sílu a že to vydržel celých těch 13 kilometrů, občas se nám povedly i akrobatické kousky, ale prozatím vždy bez kolize. Záda mě bolí už tak, že musím stejně zastavit protáhnout se.
Na vrcholku Grauenerjoch (1800mnm) je krásný singlík, ale jen 200m a pak začíná těžký sjezd, takže není ani chvilka odpočinku. Kolo si pode mnou dělá co chce. Jednu pasáž musím jít pěšky. Pak šotolinový sjezd, ve kterém to v zatáčkách ustřeluje, dost mě děsí, že mě někdo předjíždí, je to fakt o hubu. Na 37. km je sjezd v lese, kde jsou odvodňovací strouhy přes cestu, dvě byly dost vysoké, kde to bylo fakt o hubu a do toho ty zatáčky. Konečně vyjíždíme na asfalt a protože si nepamatuju žádný dlouhý kopec na tomto kilometru, snažím se nasadit tempo a využít asfaltu, kde to nedrncá a záda tolik nebolí, abychom zrychlili a byli co nejdřív ze sluníčka pryč. Už to fakt pere na teploměru 31st. Jenže kopec byl delší, než jsem si myslela a téměř jsem se zavařila, ještě že tam byli meriďáci – Brno a polili mě vodou.
Jedeme po pěkné vrstevnicová silničce mezi vinicemi a já vím, že se blíží poslední, který má asi 7,5km. Záda se opět hlásí a já připravuju Míru na to, že půjdu pěšky, na občerstvovačce nás dojíždí Pepa s Otou a veselými vtípky povzbuzují a společně vyrážíme do posledního pekla. Bojuju sama se sebou, když Míra zatlačí, chvíli to pomůže, ale stejně, bolest v zádech je ukrutná, jakmile přijde prudší pasáž musím jít ze sedla a to mě pak bolí zase koleno. Kde se vzal tu se vzal Kašpi a povzbuzuje. Chce se mi už brečet, když mi zvesela oznámí, že ještě tak 5km. Ale přátelé Pepa, Otta stále vtipkují. Jednou taháme pilku my, pak zas oni. Pak přichází ukrutná stojka, všichni tam tlačí, Míra mi bere kolo a já si beru šlehu, abych vůbec mohla tlačit kolo. Vždycky si jí nechávám na konec, když mám největší krizi a teď nemůžu ani tlačit kolo. Polévám si hlavu vodou, beru kolo a tlačím. Nasedám na kolo roztáčím nohy a Míra mě strká dopředu. Kaspi říká, že už je to jenom kousek, už jste skoro tam. Najednou se pěšina srovnává a já si mohu protáhnout záda.
Jedeme z kopce dolů a Míra říká už jen dva kilometry, už je slyšet hudba, moderátor a už vjíždíme do cíle. „Milka Spalkova and Milek Spalek from Ček repablik.“ V cíli do sebe cpeme melouny a Míra poprvé přináší i pivo a já začínám být šťastná, že snad už tu zítřejší poslední etapu dojedeme. Po chvíli zjišťujeme, že nám chybí Kašpi a od českých přátel z meridy se dovídáme, že píchnul. Stejně máme neuvěřitelné štěstí, že se nám ty defekty stále vyhýbají. Míra pouze měnil v servisu brzdové destičky (přední) a já si nechávala seřídit přehazovačku a dotáhnout kliky, ale jinak vše funguje jak má. Poprvé spíme v kempu a Kaspi nás odváží do Fai della Paganella, kde je velká sportovní hala a v ní připravená lehátka a studená sprcha, teplá tekla až ráno :(.
Čas 6:09h,pořadí v etapě 29, celkově jsme opět 31.!
97,00km (pro Špalkovi 100km) – převýšení 3 929m – start v 9h – vedro, slunečno.
Už na startu bylo vidět, že dnes bude opravdu vedro. Závodníci v koridorech, měli na sobě pouze vestičky bez rukávků, opravdu byli oblečeni jen nalehko. Do vestičky se toho moc nevejde a tak mě překvapilo, že na 100km trať se někteří vydávají opravdu nalehko. Hned po startu přichází 17km kopec, který na rozdíl od včerejška vedl po širší cestě a stoupání bylo jen 10%. Špalír závodníků nebyl tak hustý jako včera a dalo se celkem slušně předjíždět, zřejmě za to mohla také únava z včerejšího dne, že se začaly tvořit dvou metrové rozestupy, které umožňovaly předjíždění. Pokračování článku
122,50km- převýšení 2 897m – start v 9h – 15stupňů, slunečno, větrno.
Na start jsme přišli dost pozdě, takže koridor C už byl téměř plný. Po kilometru volné jízdy se celý peloton najednou zastaví a my jsme s Mírou jak v Jiříkově vidění. Před námi je kopec, kde všichni zastavili a tlačili, takže jsme viděli jen nekonečně dlouhého hada tlačících lidí, kteří ucpali celou tří metry širokou silničku. Míra stále nechápavě kroutí hlavou, jakože to snad teda ty lidi nemyslí vážně a začal závodit. Vzal to úprkem přes louku, ale po 20ti metrech vyčerpávajícího boje to vzdává a řadí se zpátky do špalíru. Asi po dalším kilometru se konečně dá nasednout na kolo a pomalu jet. 25 minut po startu koukám na tachometr a ujeto máme 3,5 kilometru. Nechápu, jak máme stihnout časový limit a ujet 122 km. Tímto tempem to rozhodně nestihnem ani do šesti do večera. Pokračování článku
77,15km- převýšení 2 618m – start v 9h – 14stupňů, dešť, , minikrupky, zima, vítr.
Noc proběhla v klidu, přestože kolem mě spalo 18 chlapů a z toho jeden manžel. Snídaně byla opět velmi bohatá, ale já zjišťuji, že sním už jen jeden krajíc chleba a víc nic. Kašpi s Mírou snídají v pohodě a já odbíhám na WC. Mám dosti smíšené pocity, včera jsem nemohla dýchat, dnes nemohu jíst, jak to asi dopadne?
Na start chodíme čím dál tím později, vše už bylo seřazeno, takže stojíme v bloku C, pěkně vzadu. V 9 hodin vyrážíme, špalír se pohnul a my vyrážíme do úzkých ulic města Scuol. Po osmi stech metrech stoupáme po pěkné asfaltce. Kopec je to hustej, ale není tak prudkej jako včera. Má jen 10%. A to je přesně to, co mi vyhovuje, dá se to ušlapat i udejchat. Rozjíždím se a předjíždíme soupeře, jede se mi dobře. Na desátém kilometru přichází šotolinová cesta, kde to vůbec nejede. Fouká vítr a Míra mě pomáhá, seč mu síly stačí. Na rovině do háku a v místech kde jsou „houpačky“ mě vždycky strčí, kus jedu setrvačností a pod vrcholkem mě dotlačí nahoru. Pokračování článku
75,24km- převýšení 2 542m – start v 9h – 12stupňů, dešť, zima, vítr.
Po vydatné snídani, vyrážíme na start. Prší, je nám zima až z toho Mírovi chcípnul tachometr a při tom nás stačila natočit i televize. Mně se povedlo výborné interview: Prý jsme z Československa. „To už jsem fakt stará struktura“! Po dvou kilometrech nájezd do prvního kopce. Stoupání je tak prudké, že mají všichni na „kašpárka“. Na osmém kilometru mi úplně došlo, chytla jsem křeče do břicha a nemohu dýchat. Slezla jsem tedy z kola jako první a šest set metrů tlačím. Beru si magnesiovku, při nalézání padám z kola, otočené sedlo musí narovnat Míra a už se divně kouká, co se to se mnou děje. Krize přišla příliš brzo! Stále nás předjíždí špalíry bikerů a bikerek. Znovu se rozjíždím a společně stoupáme už desátý kilometr. Pokračování článku
Druhá etapa = 76,5km, převýšení 3 169m – start v 9h – 19stupňů, pršelo skoro celou noc.
Budíček v 6.15h, snídaně vydatná, odjezd na start…řazení probíhá podle zajetých výsledků, takže jsme byli zařazeni do bloku C, kde byly mixed týmy od 26. místa! My byli 27. Po startu se jelo po asfaltu krásně švihem a najednou po dvou km všechno stálo…
Celý peloton…spadly závory! Což jsem využila ke svlékání návleků na kolena, vyhrnutí rukávů, Míra je může sundat, já ne, vzala jsem si teplýho Crafta… chyba.. v 11km stoupání na první kopec – 1950m – Venetalm, jsem vařila a Míra mi řekl, že jsem byla rudá, bylo to fakt výživný.. Oba jsme nechápali, jak je možný, že se ten špalír závodníků neroztrhá… kolo na kolo, dokonce občas někdo tak kvrdlal řídítkama z vysílení, že to bylo o hubu, sjezd byl taky hustej… bahno a šutry.. Míra mě předjíždí a já brzdím s mejma špalkama i břichem.. mám po cit, že to jinak nedobrzdím… opět stoupání na 1550m – Pillerhohe.. tak tady už byly rozestupy cca na 2- 5m mezi závodníky… stále to nechápu, ale řekla bych, že je tu dost dobrá výkonnost. Pokračování článku
Když jsme dorazili do Fussenu, řídil Kašpi (Laďa Kašpar – kámoš, co se obětoval a dělá nám mámu tátu) a napovídala mu Eliška(JPS), dostali jsme se po naváděcích šipkách asi po 1km do požární zbrojnice, kde probíhala prezentace – accredition. Počkali jsme si 50min frontu na kartičku a číslo, ve kterém byl už zalepený čip.
Po dalších šipkách jsme absolvovali cestu na zimní stadion, což mě šokovalo, že takové městečko pod horami má takový super staďák. Tam jsme obdrželi obrovitánské tašky s tričky a gely a já byla uspokojena, že tedy za to startovné máme tu „igelitku“. Pak honem na pastapárty, kde pořadatelům došly porce a chudáci ti, kteří přijeli později, nedostali už nic. Pak honem odjezd do Shangnau, kde jsme měli zajišteno ubytování. Pokračování článku
Za necelý týden se na startu Transalpu objeví známá dvojice – Míra a Mirka Špalkovi. Na Bikerech.cz si nyní můžete přečíst, jak se cítí před startem a jak to celé vidí… Osm etap v osmi dnech, osm maratonů… (napsal RF; dále již autoři).
Neznámý biker
Tak se nám přiblížila poslední etapa TRANS GERMANY a už jsou karty pěkně zamíchané… To je na těch etapácích asi to lákavé, že nikdy není rozhodnuto.
Včera lepila smůla hned několikrát… Nejprve zmíním pád Viktora Zeisela jedoucího s Tomášem Přibylem v tomto okamžiku na 3. místě, chvíli to dokonce vypadalo, že si kategorii Senior Masters stoupnou na bednu. Pařez ho ale nakopl tak, že si při pádu utrhl klíční kost, přesto dojel 80km do cíle. Dále v závodu nepokračují, ale můžete si přečíst velmi poutavý report od Tomáše na MTBS
Další smolnou dvojicí byl Špolc s Novotným. Celkem měli 3 defekty a dojeli v 5. etapě na 4. místě. Poprvé za historii TRANS GERMANY nevyhráli etapu, byla to ta třináctá. V celkovém pořadí si udrželi i po této etapě vedení v kategorii. Ale dnes se opět vrátili ke standardu, opět dojeli první a jsou stále na skvělém prvním místě v kategorii Masters.
Zajímavé je sledovat také postup týmu VELO Novák – Rudolský, jsou stále lepší, dnes dojeli sedmí, celkově jsou desátí.